Tuto svou úvahu bych mohl nadepsat slůvkem „Proč“. Proč se mám na veřejnoprávní televizi koukat na něco tak neskutečně hloupého, jako je seriál Strážmistr Topinka? Už za mého mládí jsme dělali vtipy na hloupé policajty. Například: Jde hloupý policajt, chytrý policajt, čert a anděl po ulici a najdou ležet na zemi zastřeleného člověka. Kdo ho vyzvě, aby se postavil? No přeci hloupý policajt, ostatní jsou pohádkové bytosti.

Ale tak blbý policajt, jako je v tomto seriálu, snad ani neexistuje. Celý život jsem dělal na letišti, kde bylo policajtů poměrně dost. Kromě hovad, která byla u StB a seděla ve čtvrtém patře (nyní NBÚ Na Popelce), ti ostatní, kteří chodili po ploše, byli normální. Nechávali nás žít a my je respektovali. Nestřídali se a po létech jsme se znali. Akorát když jsem je potkal v civilu na ulici a oni mě zdravili, slušně jsem odpověděl a marně jsem přemýšlel, kdo to byl. Dokonce se pamatuji, jak mi pomáhali v noci nasadit kolo na 767! To už byla léta devadesátá. Pak se dalo několik moudrých hlav na vnitru dohromady a letištní policajty, kteří velmi dobře věděli, kdo tam patří a kdo ne, byli rozmetáni a místo nich nastoupili mladí a důležití tajtrlíci, kteří netušili, ani kde je na letišti „hajzl“, jak se u nác mechaniků říká.

Na důležitosti získala letištní ochranka, což je neuvěřitelná složka. Tam by mohl strážmistr Topinka z fleku nastoupit. Dostali například opakovací brokovnice, nebo jak se to jmenuje. Mají to ve všech amerických gangsterkách. Jeden z kropičů si v noci hrál s touto „pumpičkou“. Od té doby poněkud změnila tvar plechová bouda u šraňky na plochu. Naštěstí se nic vážnějšího nestalo. Krom toho, že několik podobných intelektuálů, kteří byli u toho, přišlo dočasně o sluch… Jednou mě jeden letitý policajt řekl, že se ti debilové vsadili, že dokáží přejet ocelový válec s bodci, který vyjíždí ze země, aby vetřelec neprojel na plochu letiště. „Honzo, kolem půlnoci se někam schovej, uvidíš nevídané. Ti blbové se vsadili, že projedou na plochu a ten válec se nestačí zvednout!“ Tak jsme se s kolegy v danou dobu schovali, abychom mohli pozorovat tento vskutku zajímavý pokus.

„Zkušební řidič“ túroval Octavii, pak se protočila kola a on vyrazil. Ze země se neuvěřitelně rychle vynořil válec s bodci. Chvíli Octavia stála zvednutá na těch bodcích, pak přední náprava i s motorem upadla na zem. Ocelové bodce perforovaly podlahu jako klozet papír. My se dusili smíchem a pomalu jsme se vzdálili. Fakt to zařízení funguje, a velmi dobře! Jak dopadl ten krasojezdec, jsem se nedozvěděl. Ale je pravda, že i oni se časem vyselektovali a když jsem ráno ve čtyři hodiny procházel přes filtry, tak jsme se zdravili a popřáli jsme si vzájemně příjemnou službu.

Kdysi jsem psal o jedné sekuriťačce, která za mnou pronikla až na dámské záchody. Nejsem úchyl, ale pánské byly na té samé chodbě o pět metrů dál, ale za červenou čárou, a tak i když byly vedle sebe, z pánského jsem musel přes filtr, z dámského nikoliv. A tak mi jeden ze sekuriťáků řekl: „Pane Čechu, tak choďte na dámskej, dyk tady stejně žádný ženský nejsou a nám je to jedno.“ Jo, jim to jedno bylo, ale nastoupila tam jedna baba a ta, když jsem seděl na záchodě a konal, na mě řvala: „Co tam děláte?“ No, co bych asi tak dělal na záchodě? Vše doprovázeno pachovými a zvukovými efekty, aby nikdo nebyl na pochybách.

„Okamžitě opusťte tento prostor!“ „To jako myslíte tento hajlík?“ „To je rozkaz!“ „Madam, nemohu splnit rozkaz, neboť zrovínka seru!“ Když jsem dokončil konané a otevřel dveře od toalety, proti mně stála rozzuřená osoba, pravděpodobně ženského pohlaví. Šel jsem si umýt ruce a ona ode mne požadovala průkazku, která se mi houpala na šňůrce na prsou. „Madam, jestli se mnou chcete chodit, tak jste to mohla říci hned a nemusíta tak řvát. A toaleta není na seznamování zrovna vhodné místo.“ Vyšel jsem ven a protože ta rozezlená osoba za sebou nezavřela dveře, její kolegové všechno slyšeli a váleli se smíchy. „Honzo, dobrý, to budeme mít dneska dobrou šichtu! To je Honza Čech, mechanik, a nemusíme ho kontrolovat, protože neopustil červený sektor.“ Ta dáma to dotáhla až na sekretářku velitele!

Tak já mám podporovat svými polatky ČT, aby plodili takové nesmysly? Stejně jako netuším, proč mám neustále číst o nějaké Vondráčkové, údajně zpěvačce, která se rozvádí s nějakým hokejistou. Mně je úplně jedno, jestli ta dáma hodlá hokejistu oholit, či nikoliv. Co bylo naopak zajímavé, byl seznam hostů mejdanu k padesátinám ředitele TV Barrandov. To byl póvl! Tam snad jen chyběl Michal David a božská Heluš. Od Zemana dostal hodinky Prim. Já jsem dostal k padesátinám akorát breitlingy, ale soudruh prezident kope jinou ligu. A k šedesátinám jsem dostal dvoupatrový autobus Leyland Route Master. Za deset let se ukaž!

Mohu vás ujistit, že nikoho z hostů tohoto neskutečného člověka bych si ani přes práh nepustil. Mám svou hrdost! Kamarádím s jinou sortou lidí. Pražská kavárna je Pražská kavárna!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.