Doba nazrála a my jsme se rozhodli, že založíme kapelu. Bylo to ráno, po nějakém mejdanu, kdy jsme dojížděli, co zbylo. Mejdany se dělaly většinou u Glovatých v Mosteceké ulici, kde byly metrové kamenné stěny, takže jsme mohli klidně hlučet a nikdo to neslyšel. Ivan, který je nyní sociologem a šíří moudra, tehdy krásně tancoval a když chtěl uchvátit, tak prohlásil, že takhle se tancuje v „Rádiu“ (pražský Radiopalác na Vinohradské třídě, pro nezasvěcené) a začal se neuvěřitelně vlnit. Na nohách jsme měli všichni boty vzor 70, kotníčkové semišové šněrovací boty s kulatou špičkou za 70 Kčs. Ivan mě tím vlněním štval. Holky na to letěly a já jsem je musel ukecávat, což mě sice poměrně rozšířilo slovní zásobu, ale na druhou stranu to bylo daleko pracnější. Ale jinak to byl výborný parťák. Vždycky ulil láhev vína za kamna v kuchyni, ve kterých se netopilo, a když už všichni sušili hubu, my jsme mohli nasávat. S námi kamarádila také Hanka, vysoká štíhlá holka. Mluvila spisovně a já jsem měl vždycky dojem, že je to učitelka, i když byla stejně stará jako my. Nakonec se i učitelkou stala, vlastně profesorkou. Cosi z ní vyzařovalo, že měla přirozenou autoritu. Ta holka vám měla krásné oči! Nikdy jsem s ní nechodil, ale rád jsem si s ní povídal, třeba celou noc.

Tu kapelu jsme založili u Jirky, řečeného Syn. Tam jsme se rozhodli, že budeme hrát skladby od kapely Troggs. Připadalo nám to patřičně tvrdé. Já měl hrát na bicí. Samozřejmě, že jsem před tím nikdy za bicími neseděl, ale měl jsem dojem, že to je jednoduché. Nechť mi všichni bubeníci světa prominou, prosím! Můj talent byl natolik zářivý, že mě brzy vyhodili a zkoušeli beze mě.

Byl jsem uražený. Vyhodit takovou hvězdu, jakou jsem byl já! No, to si dovolili dost. Za trest jsem se nezúčastnil několika večírků v Mostecké. Rozhodli jsme se s bratrancem, že založíme truc kapelu The Big Trpaslyk. Snesli jsme do mého pokoje všechny hudební nástroje, které jsem doma našli. Toši přinesl trubku v originálním kufru i s dusítkem. „Hele, není ta trubka nějaká krátká?“ „To je křídlovka s upilovanou hlavní! Ta má zajímavou historii. Na tu hrál v Radešovicích v hospodě ožralej cikán Lakatoš a furt otravoval, že když mu někdo zaplatí panáka, tak že mu zatroubí „Třešňové květy“, což byl tehdejší trumpeťácký majstrštych. Ale on čím byl ožralejší, tím hrál hůř, až mu nakonec někdo tu trubku vzal a vyhodil ven z hospody. No a venku jela kolem hospody v tu chvíli akorát Tatra s pískem a konec tý trumpety přejela. Lakatoš se strašně naštval, vyběhl z hospody, sehnul se pro trubku, dal ji do sametového futrálu a vyhodil ji do popelnice. Při tom plakal. No a já jsem provedl re inkarnaci trumpety, vzal jsem ji z popelnice, vyklepal ten konec, no musel jsem ji zkrátit, takže je velmi obtížné na ní hrát, ta je jenom pro mistra!“

Nato ji vzal a vyloudil neuvěřitelný zvuk, na který spotřeboval celou vitální kapacitu plic. „No, dechy bychom měli, já mám tady ty housle, jsou i se smyčcem, leč nejsou zde pohříchu struny, takže není po čem smýkat!“ „Tak je rozmlátíme, jako The Who rozmlátí při vystoupení kytary, to bude rána!“ „No jo, ale jenom jedna, já bych ty struny někde přeci jenom sehnal, zeptej se Janka, ten hraje na leccos, možná, že bude mít i nějaký houslový základ.“ Pak bratranec přinesl kytaru „Tulák“, což bývala jeho pýcha v dobách, kdy hrál svou oblíbenou skladbu „Na ulici na rohu visí pr… za nohu“, jenomže kytara se dlouhodobým pobytem na chatě poněkud zkroutila, a tak struny byly asi tři centimetry od krku. Povídám znalecky: „Kytara je to dobrá, pamatuji ji v akci, ale nemá trochu ty struny daleko od krku?“ „Počkej chvíli, já něco mám,“ řekl a přinesl ruční svěrák, na kterém bylo napsáno: Sdělano v CCCP, cena 5 rublej. „Ty vole, to je ruskej kapodaster, to si ještě neviděl?“ a přitáhnul svěrákem struny ke krku. Při tom jsme popíjeli Rumunské hnědé, a tak se nám ty nápady líbily čím dál tím víc.

Todor občas vzal křídlovku s upilovanou hlavní a příšerně na ni zaprděl, já jsem měl na klíně Tuláka s ruským kapodastrem a když bratranec zařval „Jenda sólo“, tak jsem do toho praštil, k tomu magnetofon Sonet Duo řval Stouny... Trvalo by to asi ještě dlouho, ale naši spánkuchtiví rodiče náš koncert zbaběle ukončili. No a tak skončil můj první a zároveň poslední pokus být slavným rockerem.

Když mi bylo šestnáct, usoudila moje máma, že by bylo zapotřebí, aby se mi dostalo trochu společenské výchovy. Zapsala mě do tanečních. To ovšem nemohl kamarád Jarda nechat jen tak a považoval za krajně nezodpovědné nechat mě chodit samotného, a tak se také zapsal. V Obecním domě jsme v oblecích nastoupili v Riegerově sále do kurzu, který vedl mistr Brouček. Tento distinguovaný pán se rozhodl, že stůj co stůj do nás dostane alespoň základy společenského chování. A tak jsme tam stáli, na rukou bílé rukavice, uhry na bradě a všichni do jednoho strašní světáci. Pan mistr měl nejenom snahu, ale myslím že i výsledky. Dokázal nám, pubescentům, vštípit základy slušného chování a musím přiznat, že ten pán měl talent. Dodnes, když jsem někde ve světě a mám se pohybovat „v záři reflektorů“, vzpomenu si na jeho rady, kdo komu podává ruku první, jak se má člověk představit, po které straně chodí muž vedle dámy… Druhá stránka věci je, že jsme se s Jardou zamilovali, a to dosti beznadějně. Naše láska byla velmi tvrdě přervána osudem, kterému se říká pololetní vysvědčení, takže do pokračovaček jsme již nešli.

Další rok jsme se už jako mazáci přihlásili opět do základního kurzu a opět jsme se beznadějně zamilovali. Já jsem se zamiloval úplně strašlivě do Evy, která bydlela u Anděla. Vzýval jsem její fotku, myslel jsem na ni vstávaje lehaje. Máma byla zvědavá, jací jsme my dva experti a tajně přišla na prodlouženou. Ona sama totiž výtečně tancovala, a tak byla samozřejmě ohromně zvědavá, jestli jsem zdědil její talent. No, nevím, asi jsem ho nezdědil. Nicméně jsem ji objevil a vysněnou Evu jsem jí představil. Doma mě potom máma řekla pravdu, kterou nám tak už naši rodiče uštědřují, bez ohledu na věk: „Podívej se na její mámu, tak bude vypadat ona, až jí bude čtyřicet!“ „Mami, Eva je krásná, štíhlá a prsatá, je to bohyně!“ „No, to její maminka jistě za mlada také byla, má stále jemné rysy, ale vzpomeneš si na mě!“ Naši lásku opět ukončilo pololetní vysvědčení. Evu jsem viděl nedávno, mé bývalé lásce je dnes padesát pět let a je to kopie své mámy…. Takže jsem si vzpomněl na mámu a její zlatá slova.

Takhle jsme základní kurzy s Jardou absolvovali celkem třikrát. Dnes mám přes metrák a můj tanec nápadně připomíná tanec medvědů… Teď mne napadlo, kolik lásek ukončila taková banální věc, jakou bylo pololetní vysvědčení! Díky tomu, že na průmce mě polovina učitelského sboru upřímně nenáviděla, byla má vysvědčení vždy horor: buď jedničky, anebo pětky, málokdy něco mezi. Ty předměty, které mě bavily jsem měl za jedna, ty ostatní za pět. Nejvíc mě štval profesor matematiky Grosskopf. Ten napochodoval do třídy, podíval se na mě a řekl: „Čechu, vy máte ty vlasy jako naondulovaná kobyla, nebudu vás zkoušet,“ a nezkoušel mě. Takže jsem měl v pololetí pětku. Nic nebylo platné, že se máma šla ukázat profesorovi, že má také vlnité vlasy, že za to nemůžu. Dal mně adresu svého kamaráda, učitele matematiky na vedlejší škole, aby mě doučoval. Přestal jsem tam chodit, protože místo doučování pil láhvové pivo, po několika pivech mu už nebylo rozumět, takže doučování nemělo smysl.

Když náš matykář zjistil, že jsem přestal chodit k jeho kamarádovi na doučování, začal řádit: „Ták ty ták, ty se nebudeš doučovat, tak to uvidíme, nakonec tě nechám propadnout! To si piš!“ Opět mě ignoroval. Já jsem se začal šprtat s jedním studentem z kolejí na Strahově. Ten mě skutečně matyku naučil. Náš profesor nám dal písemku a já ji měl dobře, ale dostal jsem z ní čtyřku. Ptal jsem se ho, proč, aby mi to vysvětlil. Jedničku dostali jenom čtyři žáci ze třídy. On na mě začal řvát: „Téď se hádáš, téď si chytrej, ále u tabule nic neumíš!“ Když jsem mu řekl, že mě už tři čtvrtě roku nezkoušel u tabule, dostal záchvat zuřivosti. Požádal jsem ředitele školy o přezkoušení před komisí. Protože jsem nebyl první případ, bylo mi vyhověno a nakonec mě zkoušel dvě hodiny bez přestávky, až to ředitel ukončil sám: „Já myslím, že by to stačilo, pan Čech podle mě umí a nevím, co bychom ještě zkoumali.“ Odrazil i útok matykáře, který chtěl, ještě přezkoušet látku z druhého a z prvního ročníku.

Protože chodil do hodin v podnapilém stavu nebo si v průběhu hodiny odskakoval do kabinetu na pivo, dělal někdy neuvěřitelné věci. Třeba se z ničeho nic vrhnul na drobounkou spolužačku Míšu, kterou začal fackovat hlava nehlava. Její rodiče ji dali potom na jinou školu. Jako záminka k odchodu do kabinetu napít se piva mu sloužila versatilka: „Zapomněl jsem si šestibokou versatilku, buďte tady tiší, jdu si pro ní do kabinetu.“ Tam do sebe kopnul lahváče, vrátil se do hodiny a tenhle postup zopakoval do zvonění několikrát. Když jsme se ho na konci třetího ročníku zbavili, všichni jsme si oddechli.