Padá snížek bílý, chumelí se, chumelí, máme dlouhou chvíli! Tato říkanka existuje i v obhroublé variantě, ale Pes je slušné periodikum. Když někam letěl soudruh Husák, na letišti bylo vyhlášeno heslo 3000. To znamenalo, že se na letišti nesmí nic ani pohnout. Nesměla se otevírat okna, nikdo nesměl stát na vyhlídce. Ba dokonce nikdo nesměl stát u oken. To aby nikdo z milujících pracujících, nedej bože, neposlal soudruha generálního tajemníka i s aeroplánem do vzduchu, aniž by odstartoval! Tak moc se soudruh Husák bál lásky svého lidu! My jsme z toho měli srandu. A jak měli soudruzi na všechno krycí kódy, když začalo sněžit (pro mladé: to je to bílé, co teď padá z nebe), my jsme vyhlásili heslo 123, to znamenalo: jeden centimetr sněhu, dva stupně pod nulou a tři prdele starostí. Kruci, teď mi to slovíčko uteklo!

V letech sedmdesátých byly ČSA a Letiště Praha jeden podnik. Soudruzi tehdy přišli na to, že když sněží a nelétá se (to byly časy!), mechanici berou peníze za nic, a tak by mohli uklízet plochu. Tehdy byly na úklid plochy zakoupeny pluhy sovětské provenience. Byly na podvozku vojenských třínápravových náklaďáků. Pod kapotou ale nebyl benzínový V8. Tam nebylo vůbec nic, auto bylo poháněné dieselovým agregátem, který také poháněl košťata a fukar. Pamatuji se, jak jsme jednou seděli v KAMAZech (?), hřáli jsme se a čekali jsme, až se zavře letiště, abychom mohli vyjet na dráhu. Viděli jsme, jak se k nám blíží ve vánici suita soudruhů náměstků (nyní manažerů, ale pitomci jsou to stejní). Pavel řekl: „Dávej bacha, ti jsou mí!“ Vylezl z kabiny a přelezl po blatníku ke kapotě, kde je normálně motor. Otevřel kapotu motoru a začal dělat divadlo: „Ty vole, nechali jsme to tady přes noc a motor je v řiti! Lidi dneska ukradnou všechno! Pojďte se podívat, mně někdo ukradl motor!“ Bylo úplně jedno, že na nástavbě hlubokým tónem bublal diesel Náměstci se ve sněhu dobrodili k autu a vyjeveně koukali na prázdný motorový prostor. „No soudruhu, to se musí vyšetřit, na to musíme zavolat bezpečnost!“ A křepce odběhli. My jsme se smáli a rychle jsme odjeli. Pavel ani nezavřel kapotu, tu zavíral až na pojížděčce. Za chvíli se ozvalo ve vysílačce: „Vy pitomci, komu ukradli motor? Policajti tady lítají jak čerti a jeden se moudře zeptal, jestli náhodou není ve službě Honza Čech. Honzo, jsi tady?“ „Ne, já jsem tady!“ „Je to jasné, povoluji vjezd na dráhu 31, můžete začít s bezmotorovým lítáním, vy blbci!“ Hned se nám jezdilo po dráze lépe, není to žádný med ve vánici jezdit a skrze stírače se snažit prokouknout sníh odhozený od vedlejšího auta a házet ho dál. Nezávidím to klukům, kteří jsou teď v práci. Nová auta jsou jiné kafe, než ta stará ruská, ale práce je to stejně hrozná.

Ovšem největší krása byl výtvor letiště. Koupili od vojáků jeden vyřazený vrtulník Mi-4. Ten stál před nynějším učňákem. Z vrtulníku vymontovali motor Aš-82, dvouhvězdicový čtrnáctiválec o obsahu 25 litrů, chlazený ventilátorem. Tento ohromný motor namontovali na Tatru 813 a měl pohánět frézu na sníh. Monstrum vypadalo krásně a zvuk mělo impozantní. Jeho činnost ale neměla dlouhého trvání. Po slavnostním uvedení do provozu, kdy všichni tleskali, televize o tom nadšeně referovala, Tatra nabrala zapomenutý kovový špalek, čili zakládací klín za kola letadel. Fréza vydala podivný zvuk a lopatky vyletěly krytem. Nezatížený motor vyl v otáčkách a najednou byl konec. Někomu došlo, že spotřeba tohoto monstra byla tak strašná, že na jeho denní spotřebu by jezdil celý autopark několik let. Ani jsem si ho nestačil vyfotit!

To MiGy 15 na vejtřaskách, to bylo jiné povyražení! S tím se jezdily závody, panečku. První vejtřasky dostaly na korbu otočné zařízení, na kterém byla namontována patnáctka. MiG tam byl celý, bez křídel a ocasu, ale s kabinou a čumákem. Později se tam dávaly jen motory Klimov VK-1 s upravenou výstupní rourou. Když nějaký moula otočil patnáctku o 90 stupňů od podélné osy auta a dal tam plný knedlík, to se děly věci! Vejtřaska válela sudy, prý ten motor vojákům i chytil. Na Ruzyni se akorát pořádaly závody, a tak pragovky na letišti byly nejrychlejší na světě. Až do maléru, kdy „srdcaři“ nestáhli motor MiGu včas a pragovka skončila za dráhou. Vzala s sebou i přistávací lampy. Tam, kde zahájili brzdění rozdováděné vejtřesky, ležely utržené pakny…

Teď jako důchodce sedím v teple a koukám z okna, jak sněží, a nezávidím všem, kdo v tom musí dělat. Ale stýská se mi, to jo!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.