Kdosi vyprávěl v rádiu, jak jako puberťák byl básníkem, pěvcem a umělcem všeobecně a velmi ho trápilo, jak nemožného má otce, byť vysokoškolsky vyučeného. Jak on, takový citlivý umělec může mít tak nemožného tátu. Uplynulo mnoho let a on se z puberty vymarodil a ve dvaadvaceti překvapeně zjistil, co všechno se jeho otec za tu dobu naučil!

Možná jsem to už psal, ale to samé se stalo i mezi mnou a mým otcem. Jednou jsem zdrcen tupostí mého stvořitele šel naší halou a strýc mě chtěl pozvat na panáka. „Co ti je? Vypadáš jak zmoklá slepice!“ „Ale to víš, zase můj táta, on je úplně mimo, zase mi říkal…. On je prostě blbec!“ Víc jsem toho už neřekl, nestihl jsem to. Strejda měl neuvěřitelnou sílu, chytil mě a vytřel se mnou celou halu. Když jsem chtěl vstát, znovu mě srazil na zem: „Tohle už nikdy o tvém tátovi neříkej, rozumíš, nikdy! Nesaháš mu ani po kotníky! Chtěl jsem si s tebou dát panáka, ale s blbými puberťáky nepiju!“

Byl jsem tehdy strašně uražený. Ani můj skvělý strýc mě nepochopil. S tátou jsem si začal rozumět až po dvaadvaceti a to už bylo pozdě, táta zanedlouho nato zemřel. Od té doby vím, že jestli je něco na světě spravedlivé, tak to, že až já budu mít syna a on bude v pubertě, bude mít toho nejblbějšího tatínka pod sluncem. I stalo se a Honza mně to vrátil i s úroky. Byl v pubertě, my jsme se rozváděli a maminka ho používala jako páčidlo proti mně. To všechno násobilo jeho přesvědčení o méněcennosti tatínka.

Teprve když Honza přišel do hangáru, zjistil, že letušky jsou obecně považovány mechaniky„za krávy“, ale když se představil, tak se ho hned ptali, jestli náhodou není můj syn. Pak většinou následovalo vyprávění, co jsme společně kdysi vyváděli. Potom začal trochu měnit názor na mě. Měl jsem z toho samozřejmě radost. Nikdy jsme spolu nepracovali, ale mám radost, když se mu něco povede. Dnes dělá v zahraničí, protože u nás ještě nepochopili, že když má někdo zodpovědnost, tak je to zapotřebí i zaplatit. To samozřejmě platí o spoustě profesí, nejenom o leteckých mechanicích.

Tento složitý úvod jsem napsal proto, abych mohl pokračovat tím, co se událo dnes. Jsem v Řecku na našem oblíbeném ostrově a Honza má s Amálkou přiletět za námi. Dnes mi volal: „Tatí, kdy jsem měl letět do Athén? Že to mělo být zítra, že jo?“ „No, mám to tak napsané a těším se na vás, proč?“ „Byl jsem nakupovat a najednou mi zazvoní sms a já koukám: Gate is open. Řekl jsem si, že to je nějaká blbost, máme letět až zítra.“ Nebyla to blbost! Spletl se můj jinak geniální syn. „Volal jsem potom na letiště a zástupce společnosti Aegean mi řekl, že jsem zapomněl odletět a že mi letenka propadla. Naštěstí měli místo i zítra, a tak jsem koupil nové letenky za hříšné peníze. A teď stojím před domem a z dráhy stoupá mašina Aegeanu a mám dojem, hraničící s jistotou, že na mě kapitán dělá z okénka fakáče! Bože, jaký jsem to já vůl!“ Honza uznal, že může být, ač mlád, blbem.

Přestal jsem být největším blbem pod sluncem. Dokonce jsem i před léty vysvětlil Honzovi, že být děvkařem je dobrá pověst. Teď je na Amálce, až doroste do puberty, že převezme žezlo. Jestli je něco na tom světě spravedlivého, je to tento jev. I když holky dospívají rychleji, stejně už budu nevrlý dědek, ale budu se kochat, jak má milovaná vnučka pokračuje v přesvědčení, že její rodiče jsou prostě strašní. Takový je světa koloběh!