Rád čtu na Psu články páně Vodvářkovy. Zejména články o rodinném soužití . Mám dojem, že spolu musíme žít v jedné rodině. Přitom jsme si nikdy nesetkali! Společných zážitků ale máme spoustu.

Přesvědčení našich partnerek, že jen to místo, kam ukládají nejen své, ale i naše věci, je to správné místo. A my pak vypadáme jako sklerotičtí starci, kteří si nic nepamatují. Protože „musí to být tam, kam sis to dal“. Syn Honza už dávno vylétl z rodinného hnízda a o jeho pořádek se starají jiní. Závidím pořádným lidem. Jeden čas jsem se snažil být pořádný. Bylo to, když jsem pracoval v Bangkoku. Musel jsem být na letišti, respektive v letištním hotelu, protože co kdyby se můj zaměstnavatel rozhodl odletět někam do dáli a potřeboval by připravit letadlo. Protože se většinou nikam nechystal, tak jsem dny a týdny trávil s mobilem u hotelového bazénu.

Než začalo vedro, coural jsem po letišti s foťákem a fotil exotická letadla nebo jsem odjel na druhou stranu letiště, kde je letecké muzeum. Obrázky jsem potom (když už bylo vedro) roztřídil a poslal svému kamarádovi Mílovi Danielovi. Byl to už starý pán, ale měl neuvěřitelný archiv. Donutil mě, abych popisoval fotky a abych je třídil. Každý den mě kontoloval jako pečlivý otec, jestli jsem to udělal. A tak jsme přes půl zeměkoule třídili mé fotky, třeba i dvacet let staré. Míla byl můj pravý opak. Já jsem neuvěřitelný bordelář a do té doby, než jsem začal psát knížky a k napsanému jsem hledal nějakou fotku, jsem měl dojem, že mám systém. Houby jsem měl! Naopak, když knížka vyšla a nedalo se nic dělat, vypadla odněkud fotka, kterou jsem usilovně hledal třeba i několik dní.

Má bývalá družka mé fotky a i někdy negativy vyhazovala, neb se domnívala, že jsou umělecky nehodnotné. Tedy, to si aspoň myslím já. Ona napřed tvrdila, že to nikdy neviděla. Druhá fáze byla, že to asi sebral Honzík, a třetí fáze nastala, když jsem šel s odpadky a tam mezi zbytky od oběda byly i fotky. „Neměly se tady co válet!“ Každý soud by mě musel osvobodit! Ale většinou by mě určitě soudily podobně postižené soudkyně, takže bych propadl hrdlem. V tom mám celkem jasno.

Mám velký psací stůl. V prostředním šuplíku je na první pohled chaos. Různé kabely s různými koncovkami, externí paměti, motivační hesla Lašáka a spol., se kterými tito krizoví manažeři dovedli aerolinie skutečně do krize, kanclářské sponky, izolepa a nůžky. Díky tomu, že patřím ještě mezi to málo lidí, kteří posílají péefky, tam mám i lepící pastu, protože si vyrábím péefky sám. Na první pohled chaos, čurbes, bordel. Vyberte si. Ale když něco potřebuji, sáhnu a mám! Před léty se Zuzana snažila můj stůl uklidit. Netuším, proč takovou blbost udělala. Asi měla dojem, že v uklizeném stole se lépe hledá, což je nesmysl. Když se zamotala do silonového vlasce (mám na něm pověšené modely letadel) a chtěla se vztekle osvobodit, odvíjela vlasce čím dál víc. Také vyhodila mou sbírku motivačních hesel a vypadly na ni nahaté fotky mých spolužaček, které jsem tak dlouho sháněl. Měli jsme setkání já nevím kolik let po maturitě a já je chtěl vzít s sebou, aby holky viděly, jaké byly krasavice. A místo toho se muckaly s Lašákem a dalšími kriminálníky, kteří zruinovali aerolinie.

Přišel jsem domů ve chvíli, kdy otevřela Pandořinu skříňku své temné češtiny. Vykřikovala výrazy takového kalibru, které jsem ani nikdy neslyšel! Nešlo o fotky nahatic, ty se tady pohybují celkem běžně, ale o ruce zamotané do vlasce a přelepené izolepou, která se, nevím jak, rozmotala a vše úhledně zabalila. Musím se přiznat, pane doktore, že jsem se chvíli kochal, než jsem Zuzanu vyprostil. Jen hlupák by hned přiskočil a pomáhal!

Temné výrazivo jsem použil předevčírem. Moudří v televizi říkají, že vedro podporuje v lidech agresivitu. Já jsem si chtěl udělat k obědu celerovou krémovou polévku, protože ji mám rád. Před měsícem mi zkysla, protože jsem ji nedal do lednice a musel jsem ji vyhodit. Tentokrát jsem si řekl, že bude skvělá. Chtěl jsem zředit krém trvanlivým mlékem, které si den před tím Honza otevřel a které pak dal do lednice. Z krabice vypadl hnusný blivajz, mléko zkyslo. Dostal jsem takový strašný vztek, že jsem krabici s mlékem odhodil. Jenže jsem ji nezavřel! Byl jsem doma sám, a tak jsem řval tak strašné výrazy, že profesor etikety Ladislav Špaček by dostal osypky. Má malá kuchyňka vypadala jako krápníková jeskyně. Pár skleniček whisky mě srovnalo do normálu.

Dámy, snažně vás prosím, nesnažte se z nás, bordelářů, udělat pořádkumilovné chlapy k obrazu svému.