Amálka mě chytne za ruku a povídá: „Dědo, pojď se se mnou bát!“ a vede mě k Todorovi. Ten má mezi tújemi malé jezírko s rybkami. Je to tmavý kout zahrady. Nad tím vším jsou staré ořechy. Opravdu tajemné místo! Za mého mládí tam byl ještě malý domeček, který nechal děda postavit pro mou maminku. Domeček velikosti chatky na nářadí. Do domečku nechal vyrobit miniaturu nábytku a byla tam i petrolejová kamínka.

Ve stráni byla vykopaná pec, kde v létě dělala ségra bramboráky. Také jsme samozřejmě vařili hrachovou polévku z kostky. Polévka nám pravidelně utíkala a smrděla na rozžhavených tálech. Ale byla báječná! Někdy jsme vařili gulášovku z kostky. Ta byla také na michelinskou hvězdu! Protože jsme se při tom se ségrou rvali, tak v bramboráku byla příměs hlíny a listí, jak po mně ségra vrhala lstivě těsto. To jsem si setřel z obličeje a šup s tím na vymaštěný tál. Takovou dobrotu nedokáže udělat celý kulinářský institut! Také je pravda, že nám už nikdy nebude náct…

Vedle bydleli Majerovi. Pamatuji si na dva bráchy. Ti nám dělali jen to nejhorší. Ségra kdesi našla úžasný poklad: konvici na čaj ve tvaru kočky. Asi třiceticentimetrová červená kočka byla nádherná. Jednou jsme ji zapomněli před domečkem a druhý den jsem v ní našel, no... řeknu to slušně, exkrement. Prostě se nám do naší krásné kočky milí Majerové vykadili! Ségra brečela a já kul pomstu. A protože mi bylo deset, zabojoval jsem jejich zbraněmi: večer jsem jim znečistil schody do domu.

Majerovi prodali dům panu Pachmanovi. To byl profesionální šachista. Ten nechal zbourat dřevěnou přístavbu a místo ní postavit krásný obývák. Tam nás paní Pachmanová zvala na koláče. Když jsem začal brát rozum, chodil jsem k Pachmanům do viného sklepa. Ten udělali místo uhelného sklepa, protože jako první u nás v ulici měli plynové topení.

Když byl pan Pachman doma, rozhodl se, že mě naučí hrát šachy. Zkoušel to mnohokrát a s téměř stejným výsledkem, jako když mě v Magdeburku učili německy. Vrcholem jeho snažení bylo, že jsem jakž takž pochopil, jak se s kterou figurkou táhne.

V té době jsme neměli mezi zahradami ploty, a tak jsme procházeli volně po zahradách sousedů. Když jsme u nás měli mejdan, sousedi vzali láhev a buřty a přišli. S panem Pachmanem kamarádil pan Zátopek. Ten při jednom sezení u nás u ohně, když jsem měl v sobě něco tuzemského štěstí, řekl: „A teď si půjdeme zaběhat!“ Kdo z vás může říct, že si s ním chtěl zaběhat velký Zátopek! I když byl od hlavy až k patě oblečen tuším od Adidasu, na nohou měl vojenská bagančata. „Pojď, Honzo, vstávej, musíme to vyběhat!“ Než jsem vstal, tak on už byl na druhém konci Pachmanovic zahrady. Příšerně při tom dupal. To bylo asi také to jediné, co jsem uměl také, dupat. Došoural jsem se k němu, tedy napřed mé plíce a za chvíli i já. Bráchanec volal: „Emile, vzdejte to, šachy neumí, běhat také ne, ten umí jenom chlastat!“

Pak sem vtrhli Rusáci, pan Zátopek se jim snažil vysvětlit, že „u nas kontrarevoluciji nět“, ale zkuste vysvětlit něco hovadům ze stepi! Po roce 1970 byl pan Pachman vystěhován do Rakouska. Dům dostal přidělený po zásluze soudruh Vaculík, lampasák z Ostravy, který byl povolán soudruhy na pražskou radnici, protože podobných exotů jsme měli v Praze nedostatek (jaká to paralela s Krndou!). První, co udělali, nechali postavit plot, lampasáci měli rádi ploty! Tomu jsme s bráchancem dělali různé žertíky. Jednou jsme šli z Klamovky a měli jsme pod kulichem. Na začátku naší ulice cosi kopali a když to dodělali, nechali tam válet značky a zábrany, včetně červených petrolejek. I nelenili jsme a zábrany jsme postavili, lucerničky zapálili a spokojeni svým dílem jsme odešli na kutě. Ráno byl mráz, před domem svingoval soudruh, zatímco šestsettrojka i se šoférem čekala na začátku ulice u zábran. Náramná krása! Bavili jsme se tím poměrně dlouho. Inu, je zapotřebí soudruhy otužovat!

Jednou v létě jsem ležel ve svém pokoji a probudilo mne volání o pomoc. U nás, v naší tiché ulici? Vykoukl jsem z okna a viděl jsem, jak soudruh Vaculík s pistolí v ruce utíká k brance. To bude mazec! Když doběhl k brance, nikoho neviděl a ptal se, co se stalo. „Pomoc, já jsem strašně vožralej!“ ozvalo se ze tmy. Pyžamový střelec řekl, že zavolá bezpečnost, a neznámý opilec zmizel.

Po roce 1989 musel soudruh zabavený dům vrátit a pan Pachman ho prodal komusi. Nový majitel byl v Kuvajtu či kde a těžil ropu a madam měla v Praze bordel. To byli zajímaví sousedé! Když holky plnily plán, vzala je domů. Nechali tam vybudovat velký krytý bazén. Tam se holky nahaté koupaly. To jsem už byl držen v nelibosti a bydlel jsem ve Vršovicích. Chodil jsem ale k mamince občas na obědy. Jednou mě moji synovci volali, ať se jdu na něco podívat. Bydleli v mém bývalém pokoji, kde jsou okna přes celou stěnu. Na střeše krytého bazénu, kde byl umělý trávník, natáčeli porno! Kamery, světla, krásné holky a neobyčejně vyspělí chlapíci. Viděl jsem něco takového poprvé v životě a nejspíš i naposledy. „No dobře a teď jí ho tam vraž!“ Rejža to měl pod kontrolou. Zato má sestra ne. Volala nás dvakrát k obědu, ale kdo by od takové podívané odcházel! Když viděla, co nás tak zaujalo, klukům dala facku a mě seřvala, že se nestydím něco takového klukům ukazovat. Marně jsem se bránil, že právě oni mě na tu podívanou pozvali.

Dnes tam bydlí jakási paní, s kterou se zdravím. A to je asi tak jediné, co o ní vím. Ostatně domeček už také nestojí, ségra ho zbourala. Proč? To dodnes netuším. Nejspíš proto, že v něm přišla o panenství. A já jsem už starý, a tak se chodím s Amálkou bát.