Již několik let slavím narozeniny na Aviatické pouti v Pardubicích. A každým rokem si říkám, co asi letos dostanu jako dárek. Upřímně, dost dlouho jsem tento podnik ignoroval. Poté, co se na druhé „Roudnici“ ředitel letiště věnoval víc vládní delegaci (která tam přijela až druhý den) a bylo mu jedno, že mechanici, kteří tam opravovali Mitchella, se nemají kde umýt. Jeho jedinou a monotónní odpovědí bylo, že zítra přijede pan Klaus. Na takové prkotiny, jako je teplá voda pro ty blbce, kteří se snaží, aby měl co ukazovat odborníkovi přes všechno Klausovi, nezbyl čas. Zanevřel jsem na Roudnici. Ostatně jiné show ji stejně převálcovaly.

Nejezdím na letecké dny klubových letišť. Ne proto, že bych měl něco proti aeroklubům, ale těch pár dosud žijících dvoustovek (L 200 Morava), dvěstěpětek a dalších veteránů mě zase tak moc nebere. A hlavně je to všude stejné.

Stejně tak jsem ignoroval i Aviatickou pouť v Pardubicích. Vlastně ani nevím proč. Až jednou mi napsala tisková mluvčí letiště, jestli bych tam nechtěl v předvečer show udělat autorské čtení. I řekl jsem si, proč ne? Ale můj zaměstnavatel tomu nechtěl, a tak jsem se omluvil a nechal jsem lístky na show propadnout. Z Bangkoku do Pardubic je to přeci jenom štreka. Já hlupák netušil, o co jsem přišel!

Blériot XI

Rok nato jsem dostal pozvání od velitele letiště. Hm, velitel, to už je šajba, to bych měl jet. A byl jsem v Praze. Můj zaměstnavatel dělal, co mohl, abych se tam nedostal, ale nakonec jsem tam byl! A bylo to skvělé! Od té doby jsem tam každý rok a beru to jako oslavu mých narozenin. Vloni jsem to měl okořeněné tím, že noční před mou dovolenou se rozhodla sedm pět sedmička v Praze stávkovat. Protože nám byl z neznámého důvodu od února odepřen v Praze přístup k manuálům, nemohl jsem s letadlem nic dělat. V Americe se domnívali, že pražský mechanik je totální opice z východu, která neumí zacházet s počítačem, a tak mi vždy poslali jen pár stránek z manuálu, které mi byly k ničemu, protože odkazovaly na další stránky, které jsem už neměl. Ráno ve čtyři mě střídal holandský mechanik a ten si klasicky sedl k počítači, podíval se na mě pohrdlivě jako na debila, ťuknul do klávesnice, zadal heslo a... prd! Koukal na to jako na holé skřivánky a rychle ho pocit nadřazenosti opustil. Naštěstí měl řeckého kamaráda, který znal 757, a toho vytáhl z postele. Velmi kuriózně jsme opravovali: on měl u ucha telefon, já seděl za ním v kokpitu a mačkal jsem čudlíky a on četl do telefonu, co to udělalo. Tak jsme se dobrali výsledku, že musíme objednat jednu čarovnou bedýnku, což jsme promptně udělali. Nechápal, proč vedení firmy ignoruje mé maily o problémech s počítačem.

Fokker Dr.I

Klidně jsem potom odjel do Pardubic. Když jsem se vrátil z letiště do hotelu, volal mi rozzuřený ředitel, proč jsem opustil neopravené letadlo na ploše letiště. „To ti je přednější dovolená než práce?“ Když už tak na mě řval, začal jsem řvát také, ať jde laskavě do prd…, když nejsou schopni udělit nám opět přístup do manuálů. Museli jsme to řešit telefonem přes Atény!

MiG-15

A letos jsem už žádné problémy neměl. Tedy domníval jsem se, že jako důchodce si odjedu do Pardubic v pátek a budu si tam v klidu fotit přilétající letadla. Houby! V pátek po třech měsících začalo pršet a v Praze zkolabovala doprava! Ze Smíchova jsem na dálnici na Hradec jel dvě a půl hodiny! Když se mi podařilo v půl sedmé dorazit k zavřené bráně letiště, volal jsem veliteli, jak se tam máme dostat. „Honzo, strašně tady lilo, nikdo nepřiletěl, přiletí až zítra. Jeď do hotelu, dej si večeři a zítra v osm přijeď, to budou teprve krasavci přilétat!“

JAS-39 Gripen

Učinil jsem, jak bylo řečeno. A druhý den to stálo za to! Jedinou chybou na kráse byla má blbost, kdy jsem si nechal krém na opalování v tašce a stál jsem u dráhy na sluníčku a fotil. Byla to nádhera! Ne ten krém, ale ta letadla. Já, po pěti měsících leteckého půstu, jsem byl zase v centru dění! Když řval Merlin Spitfira, říkal jsem si: „Toť rajská hudba pro můj sluch!“ Ale kravál Gripena byl také skvělý.

Supermarine Spitfire

Když jsem doma zpracovával fotky a z té tisícovky se stalo čtyři sta použitelných, prožíval jsem tu krásu ještě jednou! A pálil mě obličej a ruce, protože jsem byl kvůli své blbosti spálený jak koňský buřt! Ale stálo to za to!

Ivo, ještě jednou děkuji a už se těším na příští rok!