Před několika léty jsem byl s Amálkou v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka. Zcela náhodou to bylo v den výročí Buštěhradské dráhy. V muzeu zatopili všechny provozuschopné mašiny. Miluji parní stroje, a tak jsme se s Amálkou kochali tou krásou. Ohromné parní lokomotivy pomalu projížděly kolem diváků a vypouštěly oblaka páry. Měl jsem strach, že se toho Amálka bude bát, byly jí tři roky a vedle lokomotivy vypadala jako trpaslíček. Bohužel nám nepřálo počasí. Zatáhlo se a lilo. Synovec Mates skočil do auta pro pláštěnky. Já jsem měl radost, že telefonní fotografisté se šli schovat, takže krásné mašiny nebyly obklopeny lidmi se selfie tyčemi a já mohl fotografovat.

chlapeček v modré bundě

Doma jsem se kochal úlovky. Ale jen chvíli. S hrůzou jsem zjistil, že téměř na každém obrázku je chlapeček v modré bundě. Nevím, jak to dokázal, ale bylo to tak. Některé lokomotivy byly poměrně stranou od ostatních a ejhle: chlapeček tam byl! Ať jsem fotil, kde jsem chtěl, chlapeček v modré bundě tam stál! Měli jsme v práci člověka mdlé inteligence jménem Trojina. Protože byl komunista, tak nepracoval a seděl za stolem. Na plochu letiště šel jen v případě, že přistálo něco mimořádného, myslím tím letadlo, nikoliv nějakého soudruha. A tak se stalo že jsem ho měl na každé fotce. Vždy stál významě v popředí se založenýma rukama a civěl do objektivu. Když jsem potom přinesl fotky do práce, kolegové to kontrolovali se slovy: „No jo, je tam!“ Jednou Blaf Žákovic koukal na fotku prototypu AN 72 a povídá: „Ty vole, tys to stihnul, von tam není!“ „Podívej se pořádně Blafe, je tam, akorát se nestačil otočit.“ Trojina byl předchůdcem chlapečka v modré bundě. Dnes je již v komunistickém nebi, a tak ho chlapeček nahradil.

chlapečkův předchůdce soudruh Trojina

chlapečka nahradila na letadlové lodi dáma

Mám dojem, že si chlapečka vozím s sebou. Má různé podoby. V Thajsku to byl školák v uniformě, v Anglii to jsou dětičky kochající se letadly. Onehdy jsem si byl jistý, že u P2V Neptune nikdo není, zvedl jsem se od čaje s fidlátky a mazal jsem na plochu letiště. Jako by ze země vyrostl, se tam objevil chlapeček v modré bundě, kterého zde nahradila indická rodina. O co byli prostorově výraznější, o to se déle fotili: „A ještě takhle, a s tátou, mami pojď, postav se sem!“ Bláhově jsem se domníval, že začínající déšť je zažene. Pravda,po nějaké době se odvalili, ale hned je nahradil jakýsi vtipný důchodce, který mi začal pózovat. Když důchodce nahradila Zuzana, jestli si půjdu dopít čaj, začal jsem plakat. Přitom muzeum bylo celkem prázdné. Před koncem otevírací doby tam už skoro nikdo nebyl. Sice rodina už podupávala u auta, ale nikdo, opravdu nikdo u Neptuna nebyl! Tedy dokud jsem tam nepřišel s foťákem. „Tohle letadlo jsme nějak přehlédli, viď, drahý. Vyfoť mě u něj!“ Vražda na tyranu není zločinem a každý soud by mě musel osvobodit. Naštěstí v době digitálních foťáků mě nemrzí promarněné políčko filmu.

Nejstrašnější zážitek s chlapečkem s modrou bundou jsem měl v Miramar NAS. Byl letecký den a mně se podařilo dostat se blízko k plotu. Fotil jsem formace L-39 Patriots a Breitling. Bylo to fajn, i když jsem tehdy ještě neměl pořádný teleobjektiv. Měl jsem jen 300 mm, a to ještě nic moc. Ale stejně se mi dařilo. Tedy až do chvíle, než ohlásili vystoupení Blue Angels. Sluníčko nemilosrdně pálilo a já tam nadrženě stál a těšil se. Netušil jsem, co mě čeká.

chlapečci na Miramar NAS

Nejprve předváděla neuvěřitelné kousky s transportním Herculesem pilotka, která Blue Angels na vystoupeních doprovází. Ukazovala, jak přistávala v obleženém Sarajevu na fotbalovém hřišti. Krátký start nemohla předvést, protože letadlo nemělo s sebou stratovací rakety. To bylo úchvatné vystoupení. Pak se nad plochu letiště přihnaly F-18 v těsné formaci. V tu chvíly to vypadalo přede mnou jako na mistrovství světa v šermu. Všichni vytáhli selfie tyče a čuměli s tupým výrazem do telefonu. A za nimi proletěli Blue Angels. Samozřejmě, že z těch fotek nemohlo nic být, ale to ti tupouni nepochopili. Můj ksicht a za mnou modrá čmouha! Zato já jsem měl všechny fotky neostré, protože foťák zaostřil ty zapráskané tyče! Tolik chlapečků v modrých bundách se hned tak nevidí! Když jsem večer odmazával neostré fotky s ostrými tyčemi, kamarádi popíjeli a já plakal. Věděl jsem, že se tam nejspíš už nikdy nedostanu a že je to ztracená příležitost. Pár fotek se podařilo, ale jen pár. Honza Hamerník našel někde pohozenou selfie tyč a dal mi ji. „Co blbneš, já telefon na takovou tyč nemám.“ „Honoušku, to máš na to, abys ty ču… mohl mlátit!“ Vzpomněl jsem si na jeden výkřik z pohádky: „Všem nepřátelům země České, hlavy dolů!“ a prásk ho tyčí po palici!

tady to chlapeček nestihl!

Tento článek věnuji Alanu Lebedovi, Zdeňku Kašparovi, Petru Krskovi a Jakubu Vaňkovi, skvělým fotografům. Každý máme svého chlapečka v modré bundě!