Vánoce, konec roku. Nepouštěl jsem na sebe televizi příliš často, ale stejně: opět dávali komunistickou agitku „Anděl na horách“. V zemi, kde tento film byl označen za nejlepší veselohru všech dob, je možné, aby vládl vulgární opilec, který se chlubí, jak on ani nohsledové nemusí dodržovat a respektovat zákony této země. Inu, jak říkávají latinící: „Co je povolené bovovi, není dovolené jovovi!“

Těším se každý rok na Vánoce. Letos mi to vyšlo, že jsem nemusel do práce. Skončil jsem patnáctého a až do konce roku jsem měl mít volno. Těšil jsem se, jak mezi svátky, až opadne všeobecné šílenství, budu snídat kapra s bramborovým salátem, pak si vezmu Amálku a budeme blbnout, prostě si budu užívat začínající důchod. Ovšem: člověk míní a Nayak (můj zaměstnavatel) mění. Zjistili, že mí mladí kolegově nemají potřebná povolení,aby mohli podepisovat letadla registrovaná v Americe. Managoři měli na toto zjištění jen půl roku! Ale mají toho moc: team bulidingy a další veledůležité věci. Když jsem byl poslední den v práci, koukal jsem se na jejich papíry. Nic mi do toho není, ale jen tak ze zvědavost jsme se na to s kluky koukli. Jindra povídá: „Hele, my ani nemůžeme mašinu podepsat k letu, no to jsem zvědavý, jak to udělají, podívej se na to!“ „Máš pravdu, ale to snad není naše věc, když v Amsterdamu sedí tolik skvělých manažerů.“ Přišli na to dva dny před štědrým dnem. „Jane, nemohl bys jet na letiště, FAA zjistila, že kluci nemohou podepsat mašiny?“ „Ne, to bych nemohl, jsem v hospodě a mám dojem, že na to měli dost času, aby to zjistili.“ Protože polský šéf se na rozdíl od Holanďanů choval vždy slušně a byl v opravdovém průšvihu, který nezavinil, rozhodl jsem se, že mu tentokrát pomohu já. „Chtěl jsem si svátky po dlouhé době užít, ale když je to takový malér, tak půjdu mezi svátky do práce, ale jen do jednatřicátého, protože pak už nemám s vámi smlouvu a bez ní dělat nebudu, to bych musel být blázen.“ „Fakt bys šel do práce? To bys mi strašně pomohl!“

A tak jsem si zase odvezl na letiště své věci. Jak mám přezkušovat kluky, kteří toho ví stokrát víc než já? Místo Amálky mám teď jiné éro, vyrobené v Seattlu.

Těsně před Vánoci jsem se kochal vánoční Prahou. Doma začalo šílenství, kterému se říká „příprava Vánoc“. Potřeboval jsem z toho na chvilku vypadnout. Zuzana vypadá jako štvaná zvěř. Ne jako těšící se krasavice. Chápu, že letos to bylo trochu komlikovanější, Zuzana se rozhodla vzít si domů svou maminku z Alzheimer homu. Je to jistě ušlechtilá a správná myšlenka. Zuzanina maminka bývala kdysi primářkou v nemocinici a třáslo se před ní celé oddělení. Dnes si už žije ve svém světě. Zašli jsme do našeho oblíbeného Smíchovského radničního sklípku. Dříve hospoda, kam se člověk musel týden předem objednat. Dnes poloprázdná, špatná hospoda. Vyměnil se majitel a ten nový to zabil. Aby došlo v takové hospodě červené víno? Jídlo zdražilo a bylo vlažné. Musíme si bohužel najít jiný podnik, kde dobře vaří.

Podruhé jsem vytrhl z běsnění s přípravou Zuzanu a jeli jsme se podívat do Unhoště, kde v místní knihovně vystavuje můj někdejší kolega z letiště Míra Danda svůj mechanický betlém. Prvně jsem ho viděl vloni s Amálkou a byl jsem nadšený. Amálka také. „Dědo, tady už někdo snědl dva chlebíčky!“ ukazovala Amálka na tác s chlebíčky. Ty byly asi tak dva milimetry velké, byly se šunkou a s vejcem a opravdu na tácu evidentně dva chyběly. To vše je uděláno z lipového dřeva. A většina figurek se díky složitým převodům hýbá. Míra je další člověk, který má krásného koníčka. Nesedí v hospodě a nenadává a nemiluje Zemana. Ostatně, je to táta mladého Míry, který opravil a rozchodil Lukášovi, majiteli Jeep Baru, jeho úžasný traktor Farmal. Jeli jsme domů z Unhoště a byl jsem rád, že jsem Zuzanu vytáhl z nekonečného kolotoče i když zdaleka všechno ještě nebylo uděláno.

trio Honzas

Vždy se těším na 26. prosince. To přijede Honza s rodinou. Dostal jsem nápad, nutno říct špatný nápad, že Amálka půjde po obědě spát a pak přijde Ježíšek k nám na Smíchov. Řekl jsem jí jednu pohádku, pak druhou. Otočila se ke mně zadkem, jako že spí. Odešel jsem tiše, že si dám kafe u stromečku. Malý Honzík spal na zahradě v kočárku. Za chvíli se z ložnice začalo ozývat tiché pochechtávání. Bylo jasné, že Amálka nespí a že cosi tropí. Tak jsem ji oblékl (za princeznu, samozřejmě) a mohlo začít rozdávání dárků. Večer, když jsem si šel lehnout, našel jsem své brýle na čtení v ponožce, která visela na řetízku se závažím na hodinách. Zuzana měla v posteli angličáky a knížky, vše pečlivě zastláno. Proto to pochechtávání.

Tak rok skončil a já musím vymýšlet další scénáře pro televizi. V pátek jsem šel definitivně naposledy do práce, musel jsem si zase odvézt montérky a umýt hrnek (čajové hrnky myjí jen barbaři, ale bůh ví, co si v něm kdo bude dělat). Těším se na rok 2018, nebudu mít žádné noční a budu se naplno věnovat umění a Amálce…