To byl krásný víkend! Kdyby nám ho nekrášlily kecy těch, kteří nás potřebují jen pár dní v roce, aby mohli sedět v parlamentu nebo v senátu. Pak už o nich většinou neslyšíme. Pak je ta chudá pakáž, rozuměj voliči, jen obtěžuje.

Principál Prahy 5 Martin Slabý žádá obyvatelstvo, aby mu klidně psalo své vzkazy, že na všechno rád odpoví. Je to podle hesla „ptejte se na co chcete, já vám na co chci odpovím“. Já bydlím kousek od dětského hřiště Okrouhlík, kam jsem si chodil hrát jako kluk a v zimě jsme tam bruslili a teď jsem tam chodil s Amálkou. Hřiště je od dubna zavřené z důvodu rekonstrukce. Ta měla skončit v září. Doteď tam nic nezačalo. Protože mám obavy, aby radní pozemek hřiště nezašmelili nějakým gaunerům, kteří si říkají developeři, zeptal jsem se starosty, kdy ta rekonstrukce začne. Odpovědí bylo klasické mlčení. Nové domy s luxusními apartmány tady rostou jako houby po dešti. Problém je, že v těchto domech nikdo nebydlí. Nebo máte zbytečných 16 miliónů na 4+1? Koukal jsem do štrózoku, že bych takový byt koupil mému synkovi. A přestavte si, nemám!

V této zemi se nehodnotí odpovědnost. Lékař, když řízne vedle, nebo když já něco nedotáhnu, má to nedozírné následky A poslanec? Ani nemusí chodit do práce. Neustále si zvětšují platy a za co? Naprosto nechápu. Soudruh koblihář Babiš/Bureš nám slíbil 460 korun k důchodu. Ví tento soudruh, co se dá dnes za 460 korun koupit? Ani těch jeho blbejch koblih moc není…

Ale byl krásný víkend. Když jsme seděli v Jeep baru, kde se grilovalo, volal mi syn Honza, že jsem se stal dědečkem. Ne, že bych předtím nebyl, máme milovanou Amálku, ale teď má i bratříčka. Tak se poklidné grilování změnilo na bohatou oslavu. Upřímně mi je jedno, jestli máme chlapečka, nebo holčičku, hlavně ať je zdravý a chytrý. Blbců je kolem nás víc než dost!

V neděli jsem vezl Honzu do porodnice, aby mohl navštívit novorodičku a synáčka. Protože Honza měl určitě zbytkový alkohol, nechtěl riskovat papíry. A tak jsem viděl dalšího Honzu z naší rodiny. Neklekám si před každým dítětem a nedělám ťu, ťu, ňu. Ale když jsem viděl miniaturu člověka, jak se protahuje a jak chytil Honzu za prst, byl jsem dojatý. Inu, jsem poprděný dědeček!

A tak jsem seděl se Zuzanou na zahradě, popíjeli jsme kafe a říkali jsme si, jak je vlastně všecho v pořádku. Měkké podzimní světlo svítilo skrz listy, které mají všechny odstíny od zelené přes oranžovou, žlutou až po červenou. Mám tuto dobu rád. A když si mohu dovolit ten luxus sedět na zahradě, protože neprší a naopak je krásné teplo, jsem šťastný.

Určitě bych měl něco dělat na zahradě, ale jdu zase v noci do práce, a tak jsem strašně líný. Já jsem normálně líný, ale když mám noční, tak se má nechuť cokoliv dělat ještě násobí. A ještě k tomu to nádherné počasí! Ten, co za nás všechno řídí a u kterého už jsou máma i táta a mnoho mých kamarádů, ten to dnes obzvlášť dobře namíchal. Možná že kvůli tomu, aby se tady malému Honzíkovi líbilo.

Tak si sedím na zahradě, počítadlo na stole přede mnou a vzpomínám, co jsme tady všechno vyváděli. Kde jsou moji kamarádi Šubáno, Jarda, Lebislav, Syn a Kávon? Všichni mají dnes své životy a vždy, když se vidíme, slibujeme si, že bychom mohli nějaké ty lumpárny zopakovat, přeci ještě nejsme tak staří? No jasně, bolí mě záda, nohy a já nevím, co ještě. Jsem tlustý, řídnou mi vlasy... no a co? Nějakou kravinu bychom stále ještě dokázali vymyslet a pište si, že vymyslíme!