V sobotu jsem byl na tankovém dni v muzeu v Lešanech. Byl jsem tam poprvé. Nejsem odborníkem na tuto vojenskou techniku, ba dovolil bych si říct, že této vojenské technice vůbec nerozumím. Využil jsem pozvání a jel jsem s kamarády, kteří mají tanky a zbraně jako koníčka. Cestou mně vyprávěli, že nejen tanky je živ člověk, že se tam vždy výborně najedí. Tanky tam byly a jezdily, vojáci stříleli a padali do bláta. Bitva skoro jako opravdická. Akorát na americkém tanku byl jeden trouba, který celou dobu útoku měl v ruce telefon a vše si natáčel. Tím celkový dojem docela zkazil. Myslím si, že kdyby to jeho kamarádi ve zbrani věděli, tak by mu asi nakopali zadek!

Druhá část našeho programu se nekonala. Slavnost obžerství se scvrkla na jednu klobásu na začátku, když ještě nebyl areál muzea plný diváků. Soudruh Babiš vymyslel EET, a tak to většina stánkařů vzdala. Bůh ví, jestli je tam připojení! A platit ministerstvu pokutu? Když si ministr sám sobě odpustí daně, pardon optimalizuje, to by zvlášť bolelo! U dvou stánků (možná tří) byly nekonečné fronty hladových diváků. A to byla vážná chyba na kráse.

Před několika léty naše kamarádka uspořádala „rajský večer“. Urodila se spousta rajských, tak nás pozvala a udělala hostinu, kde většina pokrmů obsahovala rajská jablíčka. Letos se opět urodilo, a tak jsem si večer spravil chuť po nevydařeném gurmánském zážitku v Lešanech. Bylo několik chodů, jeden lepší než druhý. Já miluji rajská jablíčka a Jana umí vařit. Domácí rajská a ne červená hmota bez chuti a vůně ze super-hyper! Když jsem byl poprvé v USA, šel jsem si koupit něco k jídlu. „Na co máš chuť, Honoušku?“ „Na rajčata, ta u nás rozhodně v únoru nejsou a já je miluji!“ „Tady jsou furt, brzy tě to přestane bavit.“ Nepřestalo, každý den jsem si kupoval rajská. To bylo za vlády jedné strany.

Dnes jsem dokonce začal pěstovat vlastní rajská. Na rozdíl od ségry, která je na stejné zahradě velmi úspěšná, mně moc nejdou, ale i tak si na nich pochutnám. Nakonec ségra z neznámého důvodu rostliny i se zralými rajčaty vyhodila do kontejneru, tak se chodím dokrmovat k Jardovi, který je vysadil solidárně u našeho plotu. „Snad na ně dosáhneš a máš tam tři různé odrůdy.“ A Bohdana, která bydlí z druhé strany, když mě viděla při drbesu u Jardy, na mě zavolala: „Koukej si brát také u nás, my to nestačíme spotřebovat a je škoda, aby to shnilo!“ Tak jsem svou vášní profláknutý. Jarda mi dokonce každý rok dává sazenice, abych si je přepíchnul k nám.

Vzpomínám na krásné doby, kdy jsme neměli ploty a mohli jsme volně procházet až k Telenským (to je tam, kde je dnes Jeep bar). Ale na drbes jsme museli přelézat přes plot, aby to mělo příchuť dobrodružství. Jednou pan Storch řekl naší mámě: „Blaženko, proč Honzík přelézá branku, když ji nezamykáme? Ať si kluci natrhají, co chtějí!“ Tím nám úplně zkazil náladu, to už vůbec nebylo dobrodružné. Dnes mají noví majitelé zahrady pomalu obehnané elektrickým plotem s minovým polem. A staré ovocné stromy tam už stejně nemají. Zato tújí tam mají víc, než v okolí motolského krematoria! A túje je keř úplně na prd, z jalovce je aspoň koření. Ale túje je módní keř a noví Češi ji z neznámého důvodu milují, a tak většina zahrad kolem nás dnes připomíná urnový háj a ne starý krásný park plný dobrodružství.

Také jejich děti ve značkovém oblečení nemají kde pobíhat a kde si hrát. U nás, když rodiče odejdou, Amálka vlítne do rozdrbaných tepláků, které Zuzana udržuje záplatami horko těžko při životě, a pobíhá po zahradě za náramného řevu. A s ní Matesovi kluci. Když jsou svoláváni k obědu, silně protestují, ale nakonec se vrátí. Sice špinaví od hlavy až k patě, ale šťastní. Naposledy vybudoval podle jakési knížky Honzík jezírko, a tak bláto hrdě vítězí. Když řev ztichne, jdeme je hledat, to je neblahá předtucha nějakého šrámu či boule.

Včera šli všichni prvně po prázdninách do školky a Honzík do školy, tak je tady nezvyklé ticho. Škoda, mám ten kravál rád. Řev dětí je mi stokrát milejší než sekačky a křovinořezy...