Je srpen a blíží se výročí vpádu loupeživých band. Tehdy jsem nevěřil, že se něco takového může stát. Pět údajně spřátelených armád k nám vpadlo. Nakonec tady zůstali na památku jen Rusové.

Bylo mi osmnáct a závan svobody nám dával křídla. My jsme nechtěli komunismus s lidskou tváří, my jsme chtěli, aby komouši odtáhli a aby byla svoboda. Nějakým omylem komunisti vypustili džina svobody z láhve, ale pak to už nešlo zašpuntovat. Dělali jsme mejdany na Karlově mostě, u Ládi v Mostecké to byl jeden dlouhý mejdan. V Platýzu hráli Hutka s Kalandrou, já jsem se vodil za ruku s americkou kamarádkou Garnet a byl jsem světový. Pro mne to byla nezapomenutelná doba. Něco podobného jsem prožíval těsně po devadesátém roce, když jsme s Honzou Černým stáli na Staromáku a Honza povídá: „Ty vole, támhle jde Havel s Paulem Simonem! To nám naše děti věřit nebudou!“ A to se k nim ještě přidal Joe Cocker. Ten tady tehdy točil jakýsi klip. Skončilo to neuvěřitelným jamsessionem, kdy pan prezident stál opřený o reprobednu a Paul Simon zpíval s Joe Cockerem. A náměstí bylo plné šťastných lidí. To se dnes nemůže stát. Při pohledu na lidskou trosku, která nám dělá prezidenta, jak ji vedou medvědáři, je to jen dobře. Pro umělce takového formátu jsou následovníci pana Havla jen nezajímavé nuly a my se propadáme, bohužel, dál na východ.

V roce 1968 jsme se s přítelem Šubou rozhodli jet do NDR na kolech. Do Berlína jsme jeli vlakem, tam jsme naložili na kola stan, spacáky a bágly s oblečením a vyrazili jsme směr Magdeburg. Kousek od města bydlela naše kamarádka Hildburg, s kterou jsem se seznámil v Praze a která s námi prožívala ty neuvěřitelné dny. Jaký byl pro nás šok, když nám přišel otevřít Jarda Vlček, můj soused ze Smíchova! Oslava v soukromé hospůdce kdesi v lese bohužel měla následky v podobě průjmu. Bylo nám osmnáct a takovou věc jako je Endiaron nebo živočišné uhlí jsme neměli a v místní lékárně nám lékárnice sdělila, že aktive Khole je jen na předpis. Nejspíš to byla ještě tehdy strategická surovina.

Odjeli jsme směr sever k Baltu. Průjem nás kroutil a ubíral nám notně sil. Když jsme to už nemohli vydržet, praštili jsme s koly do pankejtu a s výkřikem „Kaí, české hovno do německého lesa!“ jsme odběhli za nejbližší smrček. Bylo nám opravdu ouvej. V jednom kempu jsme viděli auto s českou značkou, a tak jsem oslovil paní, která u něj seděla, jestli by nebyla tak hodná a nedala nám živočišné uhlí, že máme strašný průjem. Ta hodná paní nám dala celou tubu s radou, že musíme hodně pít, ale jen minerálky bez cukru. Zachránila nám život!

Přijeli jsme do Stralsundu. Cestou jsme se seznámili se dvěma ajznboňáky, kteří byli v NDR na motorkách. Jeli jsme společně do kempu, který nám kdosi doporučil. Na rozdíl od Berlína či Magdeburgu bylo v kempu celkem čisto. Večer jsme popíjeli a povídali jsme si. Ráno naši kocovinu přiživilo hlášení lámanou češtinou. Táborový rozhlas sděloval, že na žádost vlády Československa překročila vojska států Varšavské smouvy dnes o půlnoci hranice. Napřed jsme si mysleli, že se nám to jen zdá, ale hlášení se opakovalo stále dokola. Bylo ještě doplněno tím, že pro občany Československa je vyhrazena část tábora a aby se tam neprodleně přemístili. Táborem začali procházet policajti ve vysokých botách a v pumpkách, inu tradice je tradice.

Protože jsme tam byli na černo, zůstali jsme za ostnatým drátem. Musím říct, že se obyčejní Němci k nám chovali velmi vstřícně. Kupovali nám jídlo a pití a půjčili nám tranzistorové rádio, abychom věděli, co se u nás děje. Za to jsme jim překládali zprávy z Prahy, aby věděli , jak je to ve skutečnosti. Nakonec nás někdo prásknul, přijel wartburg Volkspolizei, vyskočili východoněmečtí gestapáci, hodili nás do auta a odvezli na stanici. Tam nás jeden spřátelený soudruh neustále mlátil. Byl oblečen v černé pumpky a černé vyblejskané holínky. To doplňovala bílá košile s černou kravatou. Nebyl jsem úplně střízlivý, a tak jsem se postavil do pozoru a zahajloval jsem. Pak jsem dostal do držky. Kdykoliv šel kolem nás, tak nám dal pěstí. Řval na nás, že ráno nastupujeme s vězni na vykládání lodí. Ráno ho naštěstí vystřídal starý unavený policajt, který počkal, až tento magor odejde, a pustil nás domů.

Nějak jsem si nemohl uvědomit, že svobody je konec, ale ty facky mě uvedly do reality. Nastala skutečná doba temna na dvacet dva let. Kvůli tankům v ulicích Prahy, špinavým a smradlavým Rusákům, které sem rozhodně nikdo nezval, mi docvaklo, že to je konec všech nadějí.

Pamatuji si, jak při poslední návštěvě Brežněva v Praze ho medvědáři vodili po letišti jak Skupa Hurvínka, na konci červeného koberce ho obrátili a on se pajdal zpět. Když jsem viděl Zemana, jak ho vodí úplně stejně, vzpomněl jsem si na to a je mi z toho úzko.