Když jsem se narodil, mému tátovi bylo čtyřicet. Nikdy si se mnou nehrál, ani si se mnou nepovídal. Pohádky a příběhy mi vyprávěl děda. S tím byla ohromná legrace, neustále vymýšlel nějaké ptákoviny. Táta nebyl zlý, nikdy mě neuhodil. A že k tomu měl sakra důvody. Záviděl jsem svým spolužákům, kteří dostali nařezáno a tím to bylo vyřešené, ale já býval obdařen dlouhým proslovem. Monohokrát tátova úvaha končila větou: „A když všichni skočí z okna, ty skočíš také?“

Domníval jsem se, že to je tím, můj táta byl už starý. Což ve srovnání s mým o hodně starším dědou nedávalo smysl. A zařekl jsem se, že až já budu mít dítě, musím ho mít zamlada a budeme ne táta a syn, ale dva kamarádi. Jak jsem řekl, tak se i stalo: když se narodil Honza, bylo mi třicet pět let! Ale druhá část věty se stala skutkem. Od Honzova prvního roku jsme byli sami. A tak jsme spolu blbli a já vymýšlel příběhy. Na to všechno se díval děda z nebe. Mám dojem, že byl spokojený. Když byl Honza ve Veselí na chatě s babičkou, jezdil jsem za nimi každou volnou chvíli.

Miloval jsem tu minichatu nad Nežárkou. Bylo to asi tři kilometry od města polní cestou. Tam si mně Honza sedal na klín a řídil Volhu. Měl dojem, že je hrozně důležitý. Dokonce když jel s kamarádem s hovnocucem, který byl na Tatře 148, kamarád ho posadil za řízení, dal tam ruční plyn a Honza jel pomalu polní cestou. Naproti jela jedna bába na kole. Domnívala se, že proti ní jede Tatra bez řidiče, a vjela do pole. Řeknete, že se to nesmí, a máte samozřejmě pravdu. Jezdili jsme také spolu na kolech do hospody, on si dal limonádu, já jsem si dal pivo. Trávili jsme večery na verandě na chatě a koukali jsme se na Nežárku. Buď jsem Honzovi vyprávěl příběhy, nebo jsme jen tak seděli při čaji. Pak s námi začal jezdit i synovec Mates. Když mu bylo osmnáct, udělal si řidičák a jezdil s námi na chatu. Trávili jsme tam týden a jedinou podmínkou bylo, že to byla přísně pánská jízda. Mates je ve skutečnosti také Honza, a tak jsme té akci začali říkat Trio Honzas. Letos se konala podvaadvacáté.

Mates má dva syny, jeden je (kupodivu) Honza, druhý Štěpán. Můj Honza má dceru Amálku. To je také jediná ženská, která s námi smí jezdit.

O chatu jsem přišel, a tak jezdíme na chalupu Zuzany do Českého ráje. Je to naproti hradu Kost. Netuším, proč se říká této části naší země ráj. Proti kraji kolem Veselí to rozhodně žádný ráj není. Nedaleká Sobotka je podivné město. Zcela mrtvé. Fungují tam čtyři pilíře: železářství pana Jenčeka, vedle něj klasická drogerie s neuvěřitelným sortimentem a musím poznamenat, že paní vedoucí a její dcera jsou nejen velmi ochotné, ale mají ještě krásné vlasy. Na náměstí je cukrárna Stázi s fantastickou zmrzlinou a kávou a pod náměstím je prodejna vína. Skvělého vína, dlužno podotknout.

Letos začal týden vedry, a tak jsme dětem napustili nafukovací bazén, kde řvaly a stříkaly kolem sebe. Byl to lítý boj! Bohužel, pak se ochladilo. Skutečně, když je šest stupňů v noci a přes den prší, nedá se koupat. Ale na hradě Kost pro děti vymysleli program. Tak kromě prohlídky hradu, kdy je prováděla princezna - „dědo, ta byla ale opravdická!“ -, tam bylo skvělé divadlo, které zapojilo i diváky (můj synek byl například chlapeček z druhé řady a Mates dostal roli dementního houslisty) a muselo to být skvělé, celý večer se o ničem jiném nemluvilo.

Vařil jsem jak Hotel Šroubek. Děti se vrátily z hradu, vrhly se na oběd. Dokonce odpoledne tajně chodily na zbytky. Nic neudělá kuchaři větší radost, než prázdné kastroly!

pan pilot

Nezbytnou součástí Trio Honzas je Honzovo rádiem řízené letadlo. Před časem si ho koupil. Je to polystyrenový model Pipera „ready to fly“. Letos, protože bylo hnusné počasí, ho s Matesem opět vytáhli, koupili baterky a šlo se na pole. První let skončil jako obvykle, a tak jsme za letadlo sloužili zádušní mši. Ale Mates měl s sebou potřebnou lepící pásku, zahojil rány, které letadlo utržilo, a ono vstalo z mrtvých. Kupodivu létalo lépe než předtím.

zádušní mše za Pipera

skutečně letí!

Každý rok máme nějakou hymnu. Měli jsme od Muchy Ježíše, vloni některý z kluků objevil Božanku, což je neuvěřitelný škvár. Letos vyhrál naši top ten Ibrahim Maiga s písní Čirená bača. Tomuto neuvěřitelnému songu z roku 1992 šlapala na paty šílenost Bzum-bzum breke-keke od tria Kortina. Sousedi si museli myslet, že nám totálně řachlo, protože mezi tím šel soundtrack Blues Brothers 2000, nebo z filmu Ray.

Neuvěřitelná ptákovina je tzv. populáre. Když byl Honza malý, šel v kinech film Tajemství hradu v Karpatech. Tam je scéna, kdy pochoduje karpatská policie lesem a zpívá pseudorumunskou píseň, kde je následující text: „Policia, policia karpatuli populare, policia sympatica corpula!“ Honza si oblíbil slovo populare. Strkal klacík do ohně, pak s ním šermoval a tvrdil, že to jsou populare. Netuším proč, ale od té doby to na závěr Trio Honzas s Matesem dělají. Teď k tomu přibrali i děti. Tím končí naše pánská jízda, je to místo kanadské noci.

Tak jsme si užili pánskou jízdu a týden bohužel utekl jako voda. Mates je zpátky na Slovensku a Honza v Basileji. A já jdu na noční.