V sobotu jsem na sebe pustil televizi. Když se na mě hrnuly zprávy o české matce Tereze, která božím řízením zabila dva lidi a sem tam něco ukradla, musel jsem jít do Jeep baru, kulturní enklávy. V neděli jsem se koukal, jak televize Prima přenášela reportáž z prostoru před vězením, kde žije tato svatá osoba Tereza, vlastním jménem Kajínek. Ještě od rána nekakal a čural jen třikrát! Bohužel jsem před zprávami o zbožštělém vrahovi nemohl utéci do baru, jelikož jsem šel v noci do práce. Jak tak koukám na naše televize, a je úplně jedno na kterou, nedivím se, že ve spotřebě alkoholu jsme na jednom z předních míst ve světě. V této zemi je škoda vystřízlivět.

Začali jsme točit seriál o letectví, a tak jsem v pátek, v sobotu a v neděli cestoval po našich dálnicích. Plzeňská dálnice byla v pohodě, D1 do Brna i zpět se dala celkem projet, kromě jedné situace - jedna paní se rozhodla předjíždět, když jsem byl na úrovni jejího zadního nárazníku. Jel jsem kolem sto dvaceti. Paní měla patrně zpětné zrcátko jen na to, aby se namalovala, a tak jsem musel dupnout na brzdu. Za mnou jedoucí řidič s teréňákem měl oči před kapotou, jak se to snažil ubrzdit. Najel jsem přes tisíc kilometrů a světe, div se, nepotkal jsem jediného policajta! Vlastně kecám, před Lochkovským tunelem stáli a nejspíš spali.

Když nastoupil pan Ťok jako ministr dopravy, jeho mottem bylo, že donutí firmy, aby na opravě dálnic pracovaly i v sobotu a v neděli. Na rozkopané D1 pracovali dělníci jen na jediném úseku a na mostech. Jinak kilometry rozkopaných dálnic připomínaly pohádku o Šípkové Růžence. Stroje, auta, ale jinak nikde nikdo. Pan Ťok je prostě povedený bajkař!

Nedovedu si představit, že bych byl řidičem autobusu a musel bych jet dvakrát denně štreku Praha- Brno a zpět. Obdivuji je! To, že neskončí po měsíci v blázinci, svědčí o jejich odolnosti.

Když jsme filmovali u Karla Tarantíka v jeho soukromém muzeu, natáčeli jsme také v Tu-154M, ve vládním speciálu. V televizi podrobně informovali o tom, jak letadlo vezli do muzea v Kunovicích. Druhé vládní letadlo mělo jít do šrotu, a tak se pan Tarantík rozhodl, že si druhé letadlo vezme. Tu-154M koupila naše vláda v roce 2000 a bylo vyřazeno v roce 2007 po nalétání necelých 1700 hodin! Vláda vyhodila nové letadlo! A nikdo nikoho za vyhozené milióny nestíhá! Jistě, vítězství v Naganu byla událost, ale nikoho nezajímalo, jak je možné, že nové letadlo mělo jít do šrotu. Jako vládní speciál nepodléhá hlukovým omezením, takže tento argument padá. Podle mého názoru je Tu-154 velmi pohodlné letadlo a prezidentské apartmá je skutečně luxusní. Letadlo plesnivělo na letišti ve Kbelích. Můžete mít na muzeum pana Tarantíka jakýkoliv názor, ale zaplať pánbůh, že letadlo skončilo v muzeu.

A tak jsem raději doma na zahradě, popíjím kávu, čaj nebo i víno, když nemusím do práce. Popíjím víno od Bettiny Lobkowicz, pomlaskávám a kochám se. Občas zaslechnu, jak houká vláček cibuláček z protějšího kopce. Amálka mě prosila, jestli bychom mohli ještě jednou jet cibuláčkem: „Dědo, ale domluvíš, aby cibuláček nehoukal, já se toho strašně bojím!“ „Amálko, ale on musí houkat, když se blíží k přejezdu, aby nesrazil nějakého moulu, který přejíždí koleje na červenou.“ „Tak jo, já se tě budu držet za ruku, nebo babičky Zuzanky, jo? Pak se už bát nebudu.“ Jasně uděláme řízky a vezmeme láhev limonády, protože pojedeme na výlet. Posledně jsme na to zapomněli a vůbec jsme nebyli jak výletníci. Pravda je, že celá skvělá jízda z Hlavního nádraží do Zličína trvá celých třicet pět minut, ale je to strašně dobrodružné, ba i kouzelnou budku kadibudku v lese jsme viděli.

Jsem strašně utahaný. Užívejte si krásné dny a nenechte se zabít zprávami v televizi o ušlechtilém vrahovi, o tom, jak hradní virotik chce být za každou cenu ve světle reflektorů a jeho populární ovečka blábolí o tom, že pan prezident může podepsat milost vrahovi, kdy chce, a tak o něm každý den informuje naše televize a on si to užívá. Také se nenechte zabít na silnicích od zakomplexovaných idiotů!