Když jsem jako kluk snídal, koukal jsem se z okna na druhý kopec, kde byl statek Šalamounka, původně viniční usedlost. Pod statkem bylo velké pole, na němž jsem jako kluk pochopil, jak se střídají roční období: pole bylo hnědé, pak zelené, zlaté a na podzim zase hnědé. Pozoroval jsem traktor, jak oře. Byla to taková nauka v praxi. Statek pod socialistickým vedením zdatně chátral. Když ho naši zemedělci (nezaměňovat prosím se zemědělci) v devadesátých létech „úspěšného“ budování lepších zítřků opustil, byla to ruina. Nevím, jak se ke statku dostali motorkáři, ale zaplať pánbůh za ně! Statek nejenom zachránili, ale vybudovali v něm středisko prodeje a servisu úžasných motocyklů Harley Davidson. Protože to je centrum kulturně- obchodní, nechybí ani hospoda, kde se borci zasažení šílenstvím silných motorek scházejí. Vstup mají zakázaný majitelé žlutých motorek se šikmými reflektory, jak říká jeden můj americký kamarád japonským a jiným asijským motocyklům.

Pole pod statkem je zarostlé náletovými dřevinami, které se někdo snažil předělat na park. Už nikdy tam nebudu chodit sáňkovat. Amálka tak definitivně přišla o krásný výhled na náš dům a i když nemám nic proti lesoparkům, to pole mi tam prostě chybí. Za statkem vede trať ze Smíchovského nádraží na Zličín.

Jako většina kluků mé generace jsem také já vyrůstal na úžasné knížce Pohádky o mašinkách od Pavla Neumana. Své dětství jsem trávil na lávce přes Smíchovské nádraží. Chudák babička, když chtěla, abych s ní šel bez keců a za párek do kavárny hotelu Jalta na módní přehlídku, musela mě uplácet nekonečnými vycházkami na Smíchovské nádraží. Největším štěstím pro mne bylo běžet po lávce tam, kde zrovna projížděla nějaká parní mašinka, abych byl zahalen do kouře, který omamně voněl. (Podle mé maminky jsem strašně smrděl!) A že těch parních tam tehdy jezdilo! Z Hlavního nádraží přivážely vlaky elektrické mašiny a na Smíchově zapřahali páru. Nádherné, obrovské lokomotivy táhly dál rychlíky nebo nákladní vlaky. Vlaky na Smíchově sestavovaly malé parní posunovací mašiny. Některé měly na konci komína lapač jisker, kterému jsem říkal „klobouk“.

Úplně na konci kolejiště byla výhybka, od které šly koleje, které byly zarostlé trávou a bodláky. Já měl jasno, to jsou koleje ke kouzelníkovi Zababovi, který stavěl kouzelné mašinky. Určitě by stačilo o půlnoci, když byl úplněk, postát u této výhybky a říct kouzelnou formuli: „Mašinka, výhybka, hradlo, most, prosím tebe o milost, pusť mě k panu Zababovi!“ A výhybka by se přehodila! Ale babičku jsem nikdy neukecal, aby se mnou šla o půlnoci na nádraží, ani dědu ne, a tak je mi dodnes utajeno, jestli to funguje. Krásná knížka byla ilustrovaná Kamilem Lhotákem, který lokomotivy miloval. Na rozdíl od „umělce“ Eduarda Hofmana, který na motivy knížky vytvořil večerníček a vůbec se nenamáhal si zjistit, jak skutečná parní lokomotiva vypadá. Vytvořil paskvil. Lhoták namaloval skutečné lokomotivy, čarodějná obří mašina měla za vzor německou aerodynamickou rychlíkovou lokomotivu řady 524 z roku 1934, která dosahovala rychlosti 200 km/h.

Jednoho dne jsem byl vyhozen ze školního sboru, protože jsem začal mutovat. Hlas se mi změnil a změnil se také můj zájem, přeorientoval jsem se na letadla a to mi zůstalo dodnes. Ale vlaky mám stále rád!

Začal jsem hlídat Amálku a před spaním jí vyprávím pohádky. Žádná nablblá televize se skřečícími příšerami, ale knížky! A hádejte, kterou má nejraději? Jasně, Pohádky o mašinkách! A tak jsem naplánoval cestu vláčkem „cibuláčkem“ z Hlavního nádraží přes Smíchov, Žvahov, Cibulky až do Zličína. Každkou sobotu a neděli tuto „dálkovku“ trvající kolem třiceti minut pořádá Klub železničních cestovatelů historickým mtorákem M262.1. Ze Smíchova, kde má zastávku pod „lávkou znalců“, stoupá vlak Pražským semmeringem přes viadukty nad Prokopským údolím. Když jsme řekli Amálce, jaký výlet nás čeká, nemohla dospat. Jeli jsme autobusem, tramvají a nakonec vlakem! Když jsme stáli na Smíchově, ukázal jsem jí zarostlou kolej a říkal jsem jí, že ta vede k Zababovi. Amálka se chytla Zuzany za ruku a ujistila se, že není půlnoc, ani úplněk. Začal jsem citovat kouzelnou formuli, ale Amálka mě poprosila, že se bojí, abych to neříkal.

Vláček vystoupal po viaduktech nad Prahu a zůstal stát, na semaforu byla červená. Pan strojvůdce nám sdělil, že před nám stojí na Cibulkách rozbitý cyklovlak. Nakonec ČSD poprosili kluky z KŽC, jestli by se nepokusili dotlačit motorák do stanice Zličín. „Amálko, my nejedeme obyčejným vlakem, my jedeme záchranným vlakem! Budeme zachraňovat vlak, který stojí rozbitý před námi!“ Když jsme dojeli k rozbitému motoráku, Amálka chtěla mermomocí železničářům pomáhat. Jenom silná vánice zabránila tomu, že nevylezla z vlaku, ale vše pozorně sledovala z budky strojvůdce, kam ji jeden z milých strojvůdců postavil, aby vše dobře viděla. „Dědo, to mi táta věřit nebude, že jsme jeli záchranným vlakem!“

Když jsme dotlačili motorák na Zličín, přestalo sněžit a Amálka vylezla se mnou z vlaku a na bobku sledovala, jak železničáři rozpojují soupravu. „Pane, dejte si pozor, ať se vám nic nestane, to by byl malér!“ Užaslý železničář, který rozpojoval soupravu, se podíval, kdo ho nabádá k ostražitosti, a když viděl čtyřletou holku, jak sedí na bobku a bedlivě ho pozoruje, začal se smát: „Neboj, dám si pozor, ještě, že jste nás sem dotlačili!“ „My jsme záchranný vlak, víte?“

„Pojedete s námi zpět na Hlavák?“ „Jestli jedete teď, tak jo a na Smíchově vystoupíme, díky.“ „Pane a vy znáte kouzelníka Zababu?“ „Holčičko, toho tady zná každý, kdo myslíš, že nám do toho kopce s tím těžkým vlakem pomohl?“

Přijeli jsme domů, já udělal k obědu kaši s párkem a Amálka „padla za vlast“. Napřed nemohla usnout, ale Zuzana si lehla vedle ní a já, jak jsem sklízel ze stolu, jsem ještě slyšel, jak ten Zababa není tak hrozný a pak už jen dvojí oddechování. Škoda, že jsem musel cestovatelky vzbudit na svačinu, protože jsme museli Amálku vrátit.

Rád bych poděkoval pánům z Klubu železničních cestovatelů za skvělý zážitek a všem tuto cestu doporučuji!