Nejspíš se pouštím na tenký led, jsem leteckým mechanikem, celý život jsem nedělal nic jiného a filosofické úvahy bych měl přenechat někomu jinému. Ale po několika příkladech z posledních dní se do toho stejně pustím.

Za čtyřicet let neochvějného a statečného budování socialismu jsme dokázali zdevastovat kdeco. Zničili jsme krajinu, zničili jsme ekonomii, zaostali jsme v technologiích, protože našemu hlavnímu odběrateli, Sovětskému svazu, který byl (a je) sto let za opicemi, to stačilo. Motocykly, auta, stroje všeho druhu zaostávaly ve vývoji. Po devadesátém roce, když se rozpadl socialistický trh, přišlo vystřízlivění. Naše výrobky nikdo nechtěl. Ti hloupí z nás to dávali za vinu Václavu Havlovi, ti chytřejší pochopili, že dvoutaktní Jawy 350 se daly vyvážet leda tak na Kubu a do Ruska. A nešlo jen o motorky. Když začaly platit ekonomické zákony, téměř vše se rázem stalo neprodejným. A to, co by se snad nedejbože dalo prodat, se stejně neprodalo, protože továrny zprivatizovali soudruzi náměstci, kteří byli třeba dobří v oslavách výročí a v tvorbě nástěnek, ale o obchodování nevědeli vůbec nic. A tak se zavíral jeden podnik za druhým. Vedení podniku většinou ještě dokázalo před jeho zavřením prodat veškeré zařízení.

Pamatuji si, jak jsem jednal s vedením automobilky LIAZ. Potřebovali jsme podvozek pro zařízení na odmrazování letadel. Protože jsem viděl v televizi, jak plakal ředitel české automobilky LIAZ, že si všichni kupují západní techniku a nikdo nechce Liazky, do té doby přeci skvělá auta. No, skvělá, jiná se nedala běžně koupit. A tak si v tržním hospodářství lidé spíš kupovali MANy, Volva, Mercedesy a další vozidla, na která byl servis všude v Evropě a byla pohodlná, než kostitřasy od tuzemského výrobce. Ale já se rozhodl, že pomůžu českému výrobci. Firma Vestergaard poslala parametry, jaké musí mít podvozek, na který by namontovala svou nástavbu Beta. Ale jestli netrváme na určitém typu, že oni to běžně montují na podvozky Volvo, Mercedes a Ford. Zavolal jsem do LIAZu a předtím jsem tam odfaxoval parametry podvozku. Řekl jsem jim, že bychom potřebovali podvozek s takovým a takovým rozvorem, s blokováním zadní nápravy atd. atd. Paní na druhém konci drátu mně řekla, že na takovou specialitu se musí zeptat techniků a že se ozve.

Asi za dva týdny se ozvala a začala mi líčit, jak je složité takovou věc vyrobit a že tamto a toto... Prostě se mi snažila říct, že to nejde. Nakonec mně řekla, že by to snad přeci jen šlo, ale že by to bylo drahé, protože by to byla kusovka. „Snad to auto stavíte jako stavebnici, takže jak je dlouhé nebo co tam bude namontované, by neměl být problém.“ Byl to problém a velký! Nakonec jsem se zeptal, na kolik by ty dva podvozky přišly a kdy bychom si je mohli vyzvednout. Mezitím mi přišla kompletní cenová nabídka od společnosti Vestergaard včetně cen a dodacích lhůt. Když mi dáma z LIAZu řekla, kolik by to stálo a kdy by to byli schopni dodat, bylo mi jasné, že s touto formou nemůžu počítat. „Vážená dámo, až zase bude v televizi brečet váš ředitel, že si nikdo nechce koupit vaše auta, tak ať se napřed zastaví na vašem obchodním oddělení a nakope vám všem zadek! Za cenu jednoho vašeho podvozku dostanu od výrobce celé auto a nebudu na něj čekat půl roku, ale dva měsíce!“

Psal se tuším rok 1998 a já zjistil, že tyto „klenoty“ našeho hospodářství asi brzy zmizí z našeho trhu.

Horší, než to, že z vysoce postavených a prověřených soudruhů nikdo nic neuměl, byla spíš morální devastace lidí. Když jsem v Anglii, tak jezdím z Engelfield Green do Eghamu z kopce úzkou uličkou. Na obou stranách jsou zaparkovaná auta a zbývá prostor na projetí jediného vozu. Jelikož je ta ulice obousměrná, ten, kdo má místo na vyhnutí, zajede ke kraji a blikne na protijedoucí vozidlo, aby jelo. Řidič poděkuje a projede. Opravdu se mi za ty roky, co tam jezdím, nestalo, že by to někdo neudělal. Je to prostě slušnost. Stejně tak když sjíždím na dálnici, vždy mi někdo udělá místo a blikne, že o mně ví, ať jedu. Je pravda, že tam není mnoho stříbrných audi a černých superbů a kupodivu všichni mají blinkry a používají je.

Jezdíval jsem pravidelně ráno z práce Libocí a tam ze statku, který přestavěli na luxusní bydlení, pravidelně vyjížděla paní podnikatelka v teréním mercedesu. Jednou jsem ji pustil, podruhé jsem ji pustil. Níkdy nepoděkovala. Ani nemohla, protože vždycky telefonovala, takže ani neměla čím. Když se to opakovalo ráno co ráno, už mě to naštvalo a jel jsem dál, nezastavil jsem. Baba to do mne málem napálila a s telefonem u ucha zuřivě gestikulovala, že přeci ona má přednost, protože vyjíždí ze dvora, a ne já, který jede po ulici. Kdybych seděl ve favoritu, věřím, že by to do mě napálila, protože kdo má mercedes za dva milióny, ten má přednost. Ale já jsem vždy seděl v suburbanu a ten má kolejnice kolem dokola, to by mercedes nemusel přežít.

Nepoděkovat, nepoprosit, základní prvky slušného chování se z našeho života poněkud vytratily. Když jsem s vnučkou Amálkou, neslyším, dokud nepoprosí. Faktem je, že zapomene jen málokdy. Naštěstí to u nás není jako v Rusku. Když člověk vidí záběry z kamer v autě, je to u nás stále ještě dobré. Proč to ale nemůže být jako v civilizovaném světě?