Zemřela paní Věra Čáslavská. Nechci psát nekrolog, neumím to, chci jen napsat, že to byla dáma, které jsem si velmi vážil. Byl to pro mne jakýsi etalon nezdolnosti a slušnosti. Zarazilo mě, ža na ni v Lidovkách vzpomínal Jirásek, někdejší předseda olympijského výboru, který je úplným opakem morálních hodnot paní Čáslavské. Vzpoměl jsem si na dobu, kdy básník Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu a v televizi se slzou v oku žvanil předseda svazu spisovatelů a mluvil familierně o „Jarouškovi“, i když Seifertovi házel klacky pod nohy, jak jen mohl.

Jirásek se velmi angažoval v nesmyslném projektu „Praha olympijská“, kde s maličkým psychiatrem, který bohužel dělal pražského primátora, prosazovali ekonomický nesmysl. Tedy nejenom ekonomický, ale úplný nesmysl. Za tím účelem se vyhodilo mnoho miliónů korun, oni rozdali peníze kamarádům, kteří předložili jakési megalomanské projekty sportovišť, prosadili metro do Letňan, které končí v polích, protože projektovaná sportoviště nebyla naštěstí nikdy postavená.

Bylo mi osmnáct, když krásná bloňďatá gymnastka slavila v Mexiku úspěchy. Gymnastika byla svým způsobem oslava krásy lidského těla. Pak nastoupila éra dětí a ženská sportovní gymnastika na léta ztratila na přítažlivosti a kráse.

Vím, že se já, absolutní nesportovec pohybuji po tenkém ledu. Pro mne je vrcholným sportovním výkonem, když čtyřmi rychlejšími kroky doběhnu autobus. No, doběhnu, to je silný výraz. Ale potom v autobusu jsem jak atlet, když doběhne čtvrtku, opřu se o kolena a snažím se chytit dech. Je-li těch rychlých kroků víc, mé průdušky začnou vydávat chrčivé zvuky a to mě už většinou pustí sednout. Jsem prostě knedlík!

Nikdy ve mně nebyla soutěživost. Neměl jsem zapotřebí být v něčem první a nejlepší. Kdysi jsme jezdili dráhová autíčka. Protože autíčka vyráběná firmou ITES nestála za moc, stavěli jsme si je sami. Můj švagr Tonda si stavěl speciály s motorem Mabuchi. Je šikovný a je to kutil. Já jsem tento motor zabudoval do plechového podvozku českého autíčka, jen jsem používal jiné gumy a jiná kola. Na rozdíl od Tondy jsem používal i původní karoserie. A také na rozdíl od jeho autíček ta má vydržela celý závod bez opravy. Jezdili jsme celonoční vyřazovací závody. Jednou jsem se dostal do finále právě s Tondou. On je „bohovsky súperivý“. Jeli jsme poslední kolo a on v poslední zatáčce před cílovou rovinkou vypadl. Já jsem do cíle doskákal za mohutného povzbuzování celého týmu. Když jsem projel cílem, Tondovi ruply nervy, vrhl se na mě, začal mě mlátit a řval: „Ze mě si srandu dělat nebudeš, to teda ne!“ A jeho autíčko letělo přes půl zahrady. Já jsem byl z toho vykulený. Mě při předchozích závodech nechávalo klidným, když jsem vypadl, aspoň jsem měl víc času na víno a dělal jsem servismana kamarádům. Vůbec jsem to neprožíval. Pro něj to byla strašná urážka.

Když jsem závodně plaval, bavila mě ta atmosféra a měl jsem rád kamarády, s kterými jsem trénoval. Jenom mě nebavilo závodit. A to je nejspíš chyba! Má lenost zvítězila nad ctižádostí.

Vrátím se k Věře Čáslavské. Ta dáma měla energie na rozdávání. Potkalo ji několik pádů až na dno, ale díky své nezdolné energii a optimismu dokázala překonat i deprese, které ji srazily na kolena poté, co byl její syn odsouzen za smrt svého otce opilce, kterou nezavinil. Zato noviny tuto slušnou dámu vláčely, jako by se na tomto činu osobně podílela. Každý, kdo znal Odložila, ví, že on se nikdy nedokázal smířit s tím, že jeho žena je na rozdíl od něj stále slavná, zatímco po něm, když skončil s kariérou aktivního sportovce, neštěkl ani pes,.

A tak odešla legenda, která pro mne zůstane navždy etalonem slušnosti a nezdolné energie...

Foto: Jiří Wagner