Po čtrnácti dnech nepřetržitých nočních první dny volna špatně vstávám. Večer nemohu usnout a mé ranní vstávání připomíná spíše exhumaci, než veselé vykročení do nového dne. Po procitnutí se přesunu do ušáku v arkýři, koukám nepřítomně do zahrady a vypadám jako boxer po třetí ráně. Hodně se musím přemlouvat, abych vytvořil nějaký oběd. Většinou mne přemluví můj kručící břich.

Teď jsem měl noční vyšperkované ještě audity. Šéf firmy, která mne zaměstnává, nemohl pochopit, že po desáté noční nebudu dopoledne, až se vyspinká, stát v pozoru v kanceláři a nebudu ho vítat chlebem a solí. Řekl jsem mu, ať klidně přijde v noci, že když tam nebudu mít letadlo, že budu k dispozici. To se mu nelíbilo a bral to jako neuvěřitelnou drzost, a tak napsal, že bylo vše špatně, že sklad je špinavý, kancelář je špinavá a klíčky od služebního auta nebyly k dispozici. Sklad je špinavý, protože se tam neuvěřitelně práší, kancelář je tak čistá, jak ji uklízečka, kterou platíme, uklidí, a o klíčky si neřekl a netušil jsem, co by mohl ve služebním autě pohledávat. V ten samý den, jenže v noci, dělal audit auditor od společnosti, jejichž letadla udržuji. Ten pochopil, že když dělám v noci, tak jsem přes den mimo provoz. Neshledal při auditu žádnou závadu, naopak byl spokojený, vypili jsme spolu kávu a odvezl jsem ho do hotelu. Na rozdíl od pitomce, který čekal, že divoch z Východu se z něj po..., byl velmi slušný. Dva přístupy ke stejné věci. Jeden byl v pohodě, druhý rozdával korálky.

Jak jsem napsal, první dny po nočním turnusu jsem zcela k nepotřebě. Normálně si lížu rány a pohybuji se maximálně deset metrů od postele. Tentokrát to bylo jinak. V sobotu můj kamarád a někdejší kapitán ČSA Franta Bartoň křtil svou knížku u příležitosti dne otevřených dveří letiště Tábor. Považoval jsem za povinnost tam jet. Zuzana se nabídla, že bude řídit, a já byl rád, že nemrtvý-neživý mohu jen sedět vedle ní a koukat do krajiny. Byl strašné vedro. V Táboře jsme byli U Drsů na obědě, což je tradiční zastávka od dob, kdy tato restaurace vznikla. Co se týká gastronomie, poslední dobrý zážitek. Davy táboritů táhly vyprahlou cestou na letiště, aby je tam uvítal jeden jediný ubohý stánek s pivním cmrndalem. Pivo bylo nejenom hnusné, ale i teplé. Taktéž i plechovkové.

Popřál jsem Frantoňovi k nové knížce a prchli jsme domů, kde jsem spadnul do bazénu.Tam jsem se vzpamatoval z cesty. Několikakilometrová uzávěra kolem Benešova připomínala Šípkajdu, protože tam široko daleko nikdo nepracoval. Pak jsme se vypravili do Jeep Baru, kde jsme si spravili chuť gastronomickými orgiemi.

V neděli jsem byl pozván na letecký den do Benešova. To bylo jiné kafe! Spousta letadel, kiosky se vším možným, skvělý stánek s kávou, ba i studenou kofolu měli. Jedinou vadou na kráse byl volební stan ČSSD. Nevím, co má tato partaj společného s letectvím, nejspíš to byla úlitba bohům. Po trávníku se procházeli hejtman kraje a ministr Mládek. Oba dva sympaťáci na první pohled, ministr, který prohlásí, že důchodci jsou příživníci, a pak horníkům z Ostravy dá k podpoře ještě osm tisíc měsíčně. Ten druhý byl typický zpocený tlustý soudruh v nepadnoucím obleku. Mylně se domnívali, že ten letecký den je tam kvůli nim. Tedy až do té doby, co jedna paní pravila: „Hele, to je ten kretén, co dal těm vyhozenejm horníkům osm tisíc měsíčně. Škoda, že se nezajímal o nás, když nás všechny vyhodili a dali nám prd. Taky bych chtěla bejt politikem, brát ohromný prachy za nic a žádnou zodpovědnost!“ Tak se sebrali a zmizeli, inu hlas lidu, hlas boží.

Letadla miluji, a tak jsem se koukal, jak tam létali s Baťovou Electrou, brousili s Moravou trávu a další zajímavá vystoupení. Mám letadel za týden málo, a tak se musím kochat aeroplány ještě v sobotu a v neděli.

Domů jsem jel opět zcela opuštěným staveništěm, kde ŘSD na ceduli říká, že to pro nás musí uděat a že budeme jezdit po novém. No, asi to hned tak nebude, při takovém tempu...