Nikdy jsem neuznával autority. V době mého dospívání to bylo normální, je to součást puberty. Ale v šestašedesáti létech? Během svého profesního života jsem uznával jen dvě osobnosti. Prvním byl prof. Ing. Krajina, můj profesor aerodynamiky a konstrukce. Byl to skutečně neobyčejný člověk a přestože jsem v té době na většinu profesorů upřímně kašlal, na Krajinu jsem se těšil. Kromě letectví ovládal jazyky, historii, dějiny umění a další obory, vskutku renesanční člověk. A ještě dokázal zkrotit odporného puberťáka, jakým jsem byl v té době já. A také mě připoutal k letadlům navždy.

Když jsem přišel v v roce 1970 na letiště, zjistil jsem, jak daleko je ideál, který jsem v sobě vypěstoval, vzdálen od skutečnosti. V té době pro mne byli piloti polobozi díky knížkám a osobním kontaktům s bývalými piloty RAF. Po několika létech jsem zjistil, že piloti se dělí v podstatě na dvě skupiny: na ty, co umí létat, a na ty, co umí dělat nástěnky. Ti druzí měli rychlejší postup, daleko víc buzerovali pozemní personál a když měli nějaký průšvih, strana a vláda to zaretušovala. Také bych si dovolil říci, že oni byli původci valné většiny fatálních nehod letadel Československých aerolinií. Z technických důvodů havarovalo minimum letadel. V tomto punktu bych si dovolil doporučit knížku „Papá“ Zachardy „Světla a stíny leteckého povolání“.

U pozemního personálu to bylo stejné. Soudruh Křikava, milicionář a straník, mistr v motorárně, nosil v srpnových dnech v kantýně na tácu s jídlem také samopal! Jeho inteligence balancovala na hranici debility a jeho veřejná vystoupení se zapsala do análů ČSA. Rád řečnil na pohřbech zasloužilých soudruhů a jeho proslovy byly neuvěřitelné. Dovolil bych si uvést: „Na závěr mé řeči bych ti rád popřál: Buď zdráv, soudruhu!“ A on tam chudál ležel tuhý jako štolverk! Nebo: „Nejsem ani členem rodiny, ani příbuzným, a tak na závěr mohu říci: nashledanou v popeli!“ Od té doby jsme se kolegy zdravili: „Nashledanou v popeli!“ Tento idiot, když šel na oběd a přes rameno měl samopal na mě hulákal: „Takový jako jsi ty postřílíme!“ Nakonec, když se šel jednou sprchovat, tak samopal nechal na skříňce a někdo mu ho ukradl a byl z toho strašný malér. Řval na mě, žo ho ze mě vymlátí. Těžko by se mu to podařilo, když jsem ho neměl (ale měl jsem dlouhé vlasy a to stačilo!). Když přišel samopal poštou na místní oddělení VB (policie), podle čísla zjistili, komu sapík patřil, a nakonec mu ho zakázali nosit. Ostatní vedoucí pracovníci sice nebyli žádní lumeni, ale on byl extrém. U Slovairu až na malé výjimky byla fajn parta. Pak jsem přišel zpět k ČSA na středisko Start.

Na Startu jsem se setkal s druhým člověkem, kterého si neobyčejně vážím. Jmenoval se Míla Peška. Byl to chlap, vysoký mohutný člověk, jazykově perfektně vybavený. Letadla měl v malíčku. Na rozdíl od ostatních vedoucích byl schopen jakoukoliv práci zastat, a tudíž nikdo ho nemohl, jak se říká, „očůrat“. Pana Pešky jsem si vážil, protože když člověk udělal nějakou blbost, nikdy ho nezesměšňoval, každému se snažil pomoci.

Bohužel, oba zmiňovaní pánové odešli z tohoto světa, aniž jsem jim mohl říci, jak si jich vážím. A musím říci, že soudruha Křikavu skvěle nahradil pan Václav, který je současným manažerem. Není sice milicionářem, ale věřím, že kdyby žil v době vlády jedné strany, jistě by byl. Tento neskutečně arogantní člověk dosáhl toho, že 650 podřízených ze 680 podepsalo žádost na jeho odvolání. A výsledek? Dnes dělá tuším ředitele!

Moderní mladí manažeři v jistém smyslu plnohodnotně nahradili kované straníky. Má poslední zkušenost v mém zahraničním angažmá: Sedmadvacetiletý manažer se mě zeptal, jestli jsem absolvoval jakési veledůležité školení. Nikoliv, neabsolvoval. A tak jsem letěl do Kolína nad Rýnem, abych ho absolvoval. Tam mi dvě hodiny vysvětloval organisační strukturu společnosti a že musím znát jména všech ředitelů. Říkal jsem mu, že je fajn, že to vím, že když teď budu mít ve tři ráno nějaký technický problém, vzpomenu si na jméno quality managera a hned se mi ten problém budě řešit líp. On to nějak nepochopil. „Jak dlouho děláte leteckého mechanika?“ „Dýl, než jste vy na světě, 46 let.“ Naštěstí školení skončilo velmi rychle, na jedné mašině se měnilo kolo, na jedné motor, a tak potřebovali každého, kdo může dělat. Zeptal jsem se kluka, s kterým jsem pracoval, jakou funkci má ten mladý manažer, a on se usmál a povídá: „He is a manager for nothing!“ (Je manažerem k ničemu.) A měl jsem jasno. Ale musím říci, že krom přehnaného sebevědomí se choval slušně a nechal mě pracovat a vozil mě do a z hotelu.

Staré přísloví říká: nic nového pod sluncem. Mění se doba, mění se letadla. Ale blbost, ta je věčná!