Když jezdím v noci do práce, mám puštěné rádio. Když hudba neodpovídá mému vkusu, pouštím si cédéčka. Letadla mě spojila s člověkem, který je nejen skvělým multi instrumentalistou, ale hlavně je to úžasný kamarád. Jmenuje se Olin Nejezchleba a absolvoval se mnou cestu po letištích v Kalfornii a v Arizoně, kterou organizoval Honza Hamerník. Netuším, co ho k takovému hazardu se zdravým rozumem vedlo, ale vydržel skoro nekonečné cesty pouští, vrtochy vedoucího výpravy a mé zdržování u každého zajímavého aeroplánu.

Olin mi věnoval své CD, není to optimistická muzika. Naopak je to konstatování, do jakých fekálií jsme se dostali kvůli takovým lidem, jako je hradní virotik a podobní exoti. A těm, kteří nás dusili celé naše mládí, se v podstatě nic nestalo a jejich následovníci, mladí fanatičtí bolševici, kteří se v „klinice“ vydávají za zvěstovatele nových časů, za to ještě dostanou od dobrosr... Cenu Františka Kriegla!

Tak, jako Olin umí hrát skoro na všechno, co vezme do ruky, já neumím hrát na nic. A přesto jsem byl členem skupiny Bratranci, kterou založil Janek Zmatlík. Jednou jsme seděli u mě doma, bylo to kolem roku sedmdesát, a toho člověka napadlo, že založí skupinu Bratranci, kterou budu tvořit já a můj bratranec Todor. On jen tu skupinu založí, on je jen zakladatel. Hlavně to byl magor! Todor měl křídlovku v krásném, sametem vyloženém pouzdře. Měla jenom jednu malou chybu. Nedalo se na ni hrát. Tato původně mistrovská trumpeta vznikla tak, že jeden cikán v Srbsku v hospodě neustále prudil, že za panáka nám zahraje „Třešňové květy“. Když to hrál asi podesáté, to znamená po deseti panácích, jeho mistrovství doznalo již jisté trhliny a lokál toho měl už dost. Tak jeden z chlapů z místního lomu mu trubku vzal a vyhodil ji z okna. Naneštěstí jela kolem Tatra s kamenem a trubku přejela. Plačící cikán se slovy: „Prečo ste mi to urobili, teraz som v piči a vam zahrajem leda tak figu borovú! Kde ja teraz ukradnem novú trumpetu?“

Todor, který umí opravit všechno na světě, přejetou trubku vzal a od cikána za dalšího panáka dostal i futrál: „Ukradnu si novú a ta bude aj s futrálom!“ Doma vyklepával a rovnal, uřízl rozmandlovaný korpus, vyrobil nový a připájel ho na původní tělo. Co na tom, že trubka byla trochu kratší, horší bylo, že trubky, jak byly přejeté, i když je Todor srovnal, nebyly zrovna nejlépe průchozí. „Na nóbl inštrument umí zahrát kdejaký vůl, ale na křídlovku s upilovanou hlavní jen skutečný mistr!“ To potvrdilo i několik skvělých trumpeťáků, včetně Klikara a Gery, kteří se marně pokoušeli na Tošiho trubku zahrát.

Já našel na půdě housle. Mistrovský kus! A tak jsme se rozhodli, že budeme vystupovat. Jméno dua jsme měli, manažera také (když byl střízlivý), a tak stačilo naučit se klanět, podepisovat fotky a dávat moudré rozhovory. O tom, že bychom měli umět i hrát, jsme poté, co jsme sledovali výkony Yoko Ono, neuvažovali.

Jazyková škola v Praze pořádala na Žofíně ples a tam měli hrát naši kamarádi Yo-yo band. My se rozhodli, aniž by to oni věděli, že jim budeme dělat předskokany. Přišli jsme s Todorem do zákulisí v tmavých oblecích a s motýlky (fraky jsme bohužel neměli) a vybalili jsme nástroje. Vláďa Tesařík nevěřícně koukal na mé mistrovské housle, které měly jen dvě struny: „Hele, není těch strun trochu málo?“ „Pořád jich je tam víc, než na kolik umím hrát!“ Utahoval jsem si smyčec a odborně jsem ho kalafunoval. Bráchanec vybalil vyleštěnou trubku a čistý kapesník a povídá: „Hele hoď mi cé, ať můžu naladit!“ Se šíleným skřípěním jsem přejel po jedné ze dvou strun a Toši zadul, čímž vyhnal Yo-yo band ze šatny.

V tu chvíli tam přišla jakási paní a řekla, že bychom mohli začít. Myslela tím asi Tesaříky, ale my to vzali na sebe a vyšli jsme do světel reflektorů. Udivení diváci se na nás nevěřícně koukali a ještě víc se divili, když jsem ohlásil jméno naší první a bohužel i poslední skladby: „Dobrý večer, Duo Bratranci má tu čest zahájit tento ples skladbou „Brzdění tramvaje z roku 1932“. Todor se trochu divil, protože o existenci této skladby neměl tušení, ale ještě víc se divili diváci. Ostatně i Jan Werich říkal, že slovo divák je od slova diviti se!

„One, two, three, four!“ odpočítal jsem začátek a táhnul jsem šmyčcem po jedné ze dvou strun, čímž jsem vydával strašlivý kvílivý zvuk ne nepodobný brzdění staré tramvaje. Todor s bílým kapesníčkem stál připraven a když jsem dobrzdil, on zatroubil. Víc jsme toho nestihli předvést. Nějaká baba po nás skočila a naše vystoupení rázně utnula. Takže jsem ani nemohl říct rozvášněným fanynkám, že podepisujeme v zákulisí naše fotky. Yo yo band plakal dojetím: „Taková kravina, jak jste na to přišli?“ Byl to náš druhý největší umělecký počin od dob plesu na Baráčnické rychtě, kde jsme organizovali skupinovou fotografii všech účastníků plesu. Organizace trvala asi tak hodinu a já na závěr zjistil, že ve foťáku nemám film. Ještě, že jsme tehdy stačili doběhnout na Malostraňáku tramvaj!

V umění jsem se neprosadil, v hudebním už vůbec ne. To přenechám lidem, jako je Olin Nejezchleba, který na co sáhne, to mu jde!