Když vidím v televizi rozmlácená auta a k tomu komentář záchranářů, kolik mrtvých z vozu vyprostili, je mi z toho smutno. Kolik kluků a holek, rodičů a prarodičů už nikdy nepřijde k večeři, nikdy nikoho už nepohladí. A při tom stačilo tak málo: dát nohu z plynu, nepít před jízdou, nefetovat...

Pamatuji si, jak na Evropské, dříve Kladenské, když jsem se vracel ráno po noční z práce, jel jako šílenec kluk s Alfou Romeo po tramvajových kolejích, aby všechny předjel. Musel jet hodně přes stovku. Když jsem přijel dolů ke Kulaťáku, u gymnázia ležel ve vozovce motor Alfy s přední nápravou a druhá polovina auta byla ve stráni. Musel to být strašný náraz! Řidič neměl šanci! Naštěstí nezabil nikoho, kdo vedl děti do školy, v tu dobu je v parčíku poměrně značný provoz. Dodnes je tam křížek a květiny. Kdyby tehdy rodiče toho kluka použili starý a osvědčený výprask, možná, že by tam dnes ty květiny nemuseli dávat.

V obci Kozárovice je z dob bolševika ohavný kulturák. Tam se pořádají diskotéky. Podél silnice do Chraštiček, resp. na Orlík je několik pomníčků borců, kteří se pod vlivem alkoholu předváděli. Většinou následoval náraz a očím rodičů zbyl jen pláč. V okolních obcích snad nebylo rodiny, kde by nebyl nějaký účastník nehody při návratu z diskotéky. Protože jsem byl „podělaný Pražák“ raději jsem tam pro syna Honzu a jeho kamarády jel třeba ve tři ráno. Že by třeba nedejbože napadlo policajty tam číhat brát houfně řidičáky a posílat mládež pěšky, aby se provětrala, to ani náhodou. Až když byla situace neúnosná, tak tam prý nakonec hlídkovali.

Auta jsou dnes poměrně dostupná a jsou rychlá. Kde ale vezme dvacetiletý kluk peníze na Porsche Cayenne, to netuším, prací si na ně asi nevydělá. Auto je to dobré, ale v rukou dvacetiletého blba je to nebezpečná zbraň. A tak to auto roznese na Evropské poté, co téměř dvěstěkilometrovou rychlosí ve tři ráno projede několik křižovatek na červenou. Do přístřešku schodů do metra na Červeňáku narazil takovou razancí, že ho posunul!

Jezdím pravidelně po půlnoci na letiště a nad ránem zpět. Takových blbů, kteří si pletou ulice se závodními okruhy, potkám téměř každou noc několik. Zato policajty žádné. Tedy krom dní, kdy tady byl rudý papež ze Země středu, to byly policajti snad i v kanálech.

Nemám rád, když při pohledu na havárii někdo řekne: „To se mi nemůže stát!“ Blbost, může! Každému se to může stát, stačí tisícina vteřiny nepozornosti a neštěstí je hotové! Když jsem v práci couval s vnějším zdrojem k IL-62, nemohl jsem zaboha zařadit u Avie zpátečku. Kolega Jarda viděl, jak zápasím se šaltpákou, tak se rozhodl, že mi pomůže. Zajel s vysokozdvižným vozíkem za Avii a chtěl kola podvozků založit klíny. V tu chvíli se mi podařilo zpátečku zařadit a protože jsem netušil, že tam Jarda je, začal jsem couvat. Nakladači na mě začali řvát, tak jsem dupnul na brzdu. „Přejel jsi chlapa!“ Krve by se ve mně nedořezal! Jarda, skvělý kamarád a kolega, se svíjel bolestí na zemi. Avií jsem ho přimáčkl na vysokozdvižný vozík a zlomil jsem mu pánev. Byla tma, couvačky samozřejmě na Avii nebyly funkční, a tak ani on netušil, že se mi podařilo zařadit zpátečku. Když ho odvážela sanitka, s chutí bych si dal pár facek, jen kdyby se ten okamžik dal vrátit! Ležel půl roku v nemocnici a při každé příležitosti jsem za ním chodil. A do smrti budu mít před očima, jak se bolestí svíjel na betonu letiště.

Nedávno jsem jel do práce. Na Bílé hoře odbočuji doleva. Na přechodu ještě nesvítila zelená, a tak jsem jel. Viděl jsem, že začala přecházet rodina s dětmi. Byli na druhé straně přechodu. Bylo deset večer, mě bolely zuby a byl jsem utahaný, takže jsem si nevšiml, že ty děti nejdou po přechodu, ale jedou na kolech! Teprve, když na ně maminka zařvala, ať zastaví, mi došlo, jak málo stačilo a mohl být malér. Ti rodiče si museli myslet, že to auto řídí totální debil, i když ty děti zastavily kus přede mnou. Strašně jsem se lekl. Rád bych se té rodině omluvil. Od té doby jezdím přes tento přechod opravdu krokem a vystrašený řev maminky těch dětí uslyším ještě hodně dlouho.

Naštěstí, a musím to zaklepat na dřevo, mě za čtyřicetiletou řidičskou praxi už nic jiného nepotkalo a doufám, že ani nepotká. A to přeji také vám.