Naše televize, a je jedno které, jsou zaplaveny americkými seriály. Někdy jsou tak neuvěřitelně stupidní, že si člověk říká, jestli je s tím národem všechno v pořádku. Je-li tam nějaký milostný vztah, a to téměř s jistotou je, i kdyby to měl být seriál o chovatelích králíků, určitě tam bude dříve nebo později scéna přistižení.

Manžel se vrací z práce, kde zachraňoval Ameriku či přímo Svět, a jeho žena se válí v posteli s jeho nejlepším kamarádem. Pak dojde k větě, kterou přímo miluji, ona (nebo on) z té postele říká: „Není to tak, jak si myslíš!“ Chudák ochranitel svobody na to kouká jak Slovák do hodin. Netuším, jak se dá taková věc okecat. Říká se, že dobrý voják se vylže ze všeho, ale mám dojem, že tady argumenty končí. Jedině ve filmech pro dospělé se manžel rozzáří jak vánoční stromeček, strhá ze sebe šaty a vesele se přidá. Ale to je ze sféry sci-fi.

Rozhodně bych nechtěl něco takového zažít. No, teď jsem už vyskákaný chocholouš, takže nejspíš nic takového nehrozí. Zamlada, to dejme tomu, ale teď jsem už moc líný.

Můj kamarád měl manželku. Ta byla neobyčejně ošklivá. Opravdu! Vždy chodila oblečená v jakýchsi chalátech, že se nedalo ani poznat, jakou má postavu. Až jednou přijeli za mnou na chatu. Až do té doby jsem ji bral jako nutnou přítěž kamaráda. S ním byla a je legrace, je to veselý člověk, ona byla pravý opak. Koukala jak deset čertů. Tehdy bylo léto a ona se svlékla do bikin. A nám všem padla brada. Kdyby se té ženské dala bezbolestně uříznout hlava nebo kdyby nosila arabský šátek, byla by to krásná ženská: dlouhé nohy, štíhlá a prsatá. Pod těmi hadry byla ukryta krasavice! Nějak jsem si to nemohl srovnat v hlavě, proč pánbůh dal tak ošklivé a protivné ženské tak nádherné tělo.

Jednou jsem přijel večer domů z práce. Honza byl s babičkou na chatě, a tak jsem byl doma sám. Byl hezký letní večer a napadlo mne zavolat kamarádovi, jestli by neměl náladu se zastavit. Vzala to jeho strašně ošklivá manželka: „Ne, není doma!“ „Tak mu vyřiď, že je krásný večer a že jsem sám doma a že mně nejspíš bude smutno!“

Asi to špatně pochopila nebo co. Za hodinu někdo zvonil u dveří. Bydlel jsem tehdy v přízemí vršovického činžáku. V šeru chodby jsem poznal, že se jedná o ni, kamarád nikde. „Mohu dál?“ V šeru chodby jsem si nevšiml, že ji má jak z praku. Vhasila se do bytu, v kuchyni vzala z linky láhev whisky, ze které jsem si před tím naléval. Když jsem vešel do pokoje, neměla už na sobě blůzu, měla jen cosi, čemu by se dalo při troše fantazie říct, že to je podprsenka. A v ruce flašku, ze které si mohutně nahýbala. „Hele, nepřeháníš to? Nechtěla by ses obléct a jít domů?“ „Ty mě nechceš?“ „Ne, to jsi uhodla! Manželky kamarádů jsou pro mne tabu!“ „Hele, a to ještě nevíš, jaký mám kalhotky!“ „Nevím a i kdybys je měla s Ferdou Mravencem, tak je mi to jedno, obleč se a mazej domů!“

Oblékl jsem ji a bylo mi jasné, že ji musím domů odvézt. Autem to už nešlo, neb jsem pozřel, tak tramvají, naštěstí to nebylo daleko. Když jsem ji vystrkal z bytu a opřel o zeď, abych mohl zamknout, vcházeli do domu sousedé, kdy sousedka byla velká kamarádka mé ženy. V tu chvíli opilá Hanka poměrně nahlas řekla: „Když mě necháš přespat, tak ti ho vykouřím!“ „Jé, dobrý večer, jak se máš?“ Oba znalecky v tom šeru zkontrolovali tu dámu. V tu chvíli mne právě napadla ta věta: „Je to jinak, než si myslíte!“ Ale neřekl jsem to, jen jsem ji vystrkal z domu a dotáhl na tramvaj. „Tak ti moc děkuji, tohle neokecám!“ „Proč bys to okecával, já bych ti ho opravdu....!“ Zakryl jsem jí pusu, celá tramavaj nemusela slyšet, jaké štěstí mne mohlo potkat, kdybych ji nechal přespat.

Ovšem mému neštěstí nebyl ještě konec. U jejich domu, který jsem se snažil otevřít klíči, které jsem našel v její kabelce, jsme potkali jednoho stevarda. Pozdravili jsme se a dáma, zjevně jatá sexem, zahlásila: „Tak to půjdeme do trojky, proč ne?“ Takové nabídce se nedá odolat! Chlapec je 4%, a tak neštěstí hrozilo spíš mně. A hlavně to je vyhlášená letištní drbna.

První, koho jsem druhý den ráno potkal, když jsem šel do práce, byl onen soused. Se spikleneckým úsměvem se zeptal: „Tak co, jak sis včera užil?“ Snažil jsem se to vysvětlit, že skutečně k ničemu nedošlo. Taková věc se ale prostě vysvětlit nedá. Je to přitom jinak, než si všichni mysleli!

*********************************************

JAN ČECH - LETADLA, MŮJ OSUD 2
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Letadla, můj osud 2.
Jde o druhý díl fotografií více i méně kuriózních letadel, která jsou dnes většinou už jen v muzeích, ale také těch nejnovějších, která vzlétla teprve nedávno, jako například Boeing 777, a často znamenala průlom v letecké dopravě. Kniha přináší nevšední pohledy leteckého technika, který „byl u toho“ a každé letadlo měl možnost podrobně poznat.
Grafické úpravy se ujal dr. Petr Dvořák, který zvolil zcela jinou, nápaditější úpravu, než jakou měl první díl. Svět letadel, mezi nimiž se autor pohybuje celý život, upoutá i toho, kdo se létání bojí.