Za okny vítr honí podzimní listí. Do toho ještě sem tam nějaká sněhová vločka. Je celodenní šero. Dnes nehlídám Amálku, mám volno. Počasí je jako stvořené na to ležet v posteli a číst si, třeba Tři mušketýry. Ale dnešní doba nepřeje Mistru Dumasovi, v módě jsou severští autoři: Nesbo, Jonasson nebo autor trilogie Milenium Stieg Larsson. Člověku nezbývá než se naučit pro nás nevyslovitelná a velmi si podobná jména lidí i obcí, kde se děj odehrává.

Musím se přiznat, že od Nesba jsem nečetl nic. Zato od Jonase Jonassona jsem přečetl oba bestsellery: Stoletý stařík vyskočil oknem a zmizel a Analfabetka, která uměla počítat. Ale četl jsem to v obráceném pořadí, než to autor vyplodil: napřed analfabetku a pak staříka. Musím říct, že po řemeslné stránce je to výborně napsané, ale jinak je to otrava, protože obě knihy jsou úplně stejné. Autor narazil na kopyto knížky o staříkovi identický příběh, kde staříka nahradila černoška z ghetta v JAR. Nechápu úspěch druhé knihy! A přitom je vše evidentně inspirováno Forrestem Gumpem... Chce-li si člověk uchovat dojem, že Jonasson je výtečný spisovatel a překousne onu inspiraci, ať určitě nečte Analfabetku, nebo naopak, přečte-li si Analfabetku, ať nečte Staříka. Autor kopíruje sám sebe!

Trilogie Milenium, to jsou tři velmi tlusté knihy. První je velmi dobrá detektivka, druhá je už plná tajných služeb, úchylných ruských špionů-přeběhlíků a spiknutí a morduje se tam hlava nehlava. Třetí díl je už jen o spiknutí. Co opravdu spojuje všechny tři díly, krom hlavních postav, je pití kávy. Na téměř každé stránce se káva buď pije, nebo se zapíná, případně vypíná kávovar. Autor zemřel 9.11.2014 ve svých šedesáti letech na těžký infarkt. Není divu, jestli neustále pil kávu v takovém množství jako ve svých knihách! A k tomu jedli chlebíčky. Jednou jedinkrát si dali bagetu, několikrát i večeři. Ale kontrarozvědka a psychopatický ruský agent se asi ničím jiným než hektolitry kávy zapíjet nedají.

Teď můžete říct, že severským autorům závidím jejich úspěchy. Vydal jsem pět knih a slovutnost nikde! Společnou máme jen lásku ke kávě. A mé jméno a jména lidí z mých knížek se dají celkem snadno vyslovit. A nepamatuji si, že bych popisoval nějaký mord. Ale oni zase nepíší o letadlech!

Minulý týden jsem pokřtil svou pátou knížku, Letadla, můj osud 2. Knížku vydalo nakladatelství Svět křídel. Grafickou úpravu udělal RNDr. Petr Dvořák, člověk zabývající se celý život meteorologií. Netušil jsem, že je také vynikajícím knižním grafikem. Když jsem viděl svou první knížku fotografií letadel, byl jsem tou hrůzou upřímně otráven. Pak jsem viděl Petrovu knížku o meteorologii vydanou ve stejném nakladatelství. Ta je perfektní! Petra znám z letiště, a tak jsem mu zavolal, kdo mu dělal grafiku. „No já jsem si jí dělal, kdo by to měl dělat?“ „Netušil jsem, že umíš i grafiku?“ A hned jsem kul železo. „Jasně, že ti to udělám, sejdeme se na to!“ A tak jsme trávili volné dny u nás na zahradě a já jsem poznal skvělého a kultivovaného člověka, který byl ochoten se věnovat tvorbě knížky. Petr je člověk-matematik se smyslem pro pořádek a dokázal spolknout absolutního bordeláře. Když jsme jednou pokračovali u něj doma, kde bylo neuvěřitelně uklizeno, vzpomněl jsem si, jak u mě ze všech volných ploch padají knížky nebo fotky a když je Zuzana delší dobou pryč, tak je dost obtížné v tom chaosu orientovat. Zato Amálce se to moc líbí, že si může jezdit s autíčky mezi stohy papíru a nikdo ji nepeskuje.

A tak, ač nejsem spisovatelskou hvězdou, užili jsme si s Petrem v kouři doutníků krásné letní večery u nás na zahradě. A s tím, že tou hvězdou nejspíš nikdy nebudu, jsem se smířil.