Jeden čas jsem bydlel v Dejvicích vedle jistého vojenského zařízení, což v Dejvicích není celkem nic zvláštního. Zažil jsem tam spoustu zajímavých příhod. Jejich bizarnost je tím větší, čím je větší rozdíl mezi myšlením civilistů a vojáků...

Vrátil jsem se domů z práce velmi unavený. Letadla se sypala, měli jsme jednu závadu za druhou. Druhý den byl krásný zářijový den, jak malovaný. Abych svou ženu neunavoval plky o práci, vzal jsem si rýč a hrábě a šel před dům vyplít zahrádku. Není to zahrádka, je to jenom taková nudle asi dva metry široká a deset metrů dlouhá. Je obehnaná živým plotem, takže na člověka není vidět. Kolem zahrádky korzují každý den představitelé naší armády. Korzo začíná kolem desáté dopoledne a končí kolem třetí odpoledne. Musím konstatovat, že naše armáda je veselá, ba skotačivá. Nikoho jsem neviděl spěchat! Korzují po dvou, po třech, ba i ve větších hloučcích. Za živým plotem člověk zaslechl spoustu hovorů, a tak jsem lépe než STEM věděl, co důstojnický sbor naší armády nejvíce tíží. Musím říci, že to jsou problémy opravdu strašlivé, když si ještě uvědomím, že jejich primárním účelem je bránit mír a ještě docela nedávno postavit neproniknutelnou hráz imperialismu! To již naštěstí nehrozí.

A tak jsem si za živým plotem vyslechl, jak chudinky naše čacké vojačky budou muset na střelby a že to je neuvěřitelná buzerace. I několik milostných příběhů jsem si poslechl. Recepty, no ty by stačily na celou knihu, stejně tak i zaručené rady na hubnutí. Mezi vojandami je jedna, která vyniká svou postavou a oblečením. Za tou se zaručeně otočí i ženská. Ta většinou nechodí v uniformě. Když je v civilu a je léto, je to kus pěkného podívání! Dáma měří asi metr šedesát a je poměrně plnoštíhlá, no, spíš plno než štíhlá. Oblečená je do jakéhosi elastického černého pásu, asi padesát centimetrů širokého, který se poměrně marně snaží obejmout její poměrně značně rozvinutý zadek, takže jí po několika krocích vyjedou půlky na světlo boží. Na horní polovině těla nosí průhlednou bílou halenku a pod ní podprsenku asi tak o tři čísla menší, než by měla mít, takže přetékající ňadra tvoří jakési kaskády. Na nohou nosí kozačky. Je to opravdu kousek k zulíbání. Když jsem ji viděl v uniformě, měla tu sukni asi o dva centimetry delší, zbytek byl stejný. Jestliže je tato dáma kompatibilní s NATO, klidně spím!

Vraťme se k onomu zářijovému dni. Hrabu se v hlíně a kolem korzuje vojsko jako obvykle a jako obvykle řeší své strašlivé problémy. Mně se hlavou honil včerejšek. Jestli jsem všechno správně dotáhnul, jestli jsem všechno na letadlech udělal správně. Když v tom mě zarazil hovor o problému, proti kterému uschopnění letadla k letu je prd: „Víš, co mi provedl starej?“ „Nevím, Jarouši, co ti ten vůl provedl?“ „Představ si, že mi hodil na krk organizaci oslav osmadvacátého října!“ „Nekecej! A to máš dělat jako ty sám, jo?“ „Jo, úplně sám! Na to se můžu klidně vys… Víš, co je to za odpovědnost? Chápeš to?“ No, a od té chvíle vím, že když nemohu spát a přemýšlím, jestli jsem všechno dobře dotáhnul, tak je to houby proti tomu mít na hrbu oslavu dvacátého osmého října!

Na dvoře toho objektu je tiskárna, kterou kompletně přestavovali. Samozřejmě, že stavební firma měla na nejtěžší práce najaté cizince. Vedle objektu měli dva velké kontejnery, kam po prknech vyváželi to, co vybourali. Jednoho dne ráno se má žena chtěla podívat na teploměr, kolik je stupňů, a vyšla z naší ložnice, kde byla stažená roleta do kuchyně, kde žádná není. Bydlíme v přízemí a má životní družka je pánem bohem dosti obdařená. Před tím si v ložnici odložila košili a holá jak prst boží se šla podívat na teploměr. Neuvědomila si, že kousek od našich oken přestavují barák a že tam tudíž asi někdo bude. Z kuchyně se ozval řev a žena vběhla do ložnice a strašně se smála. „Co blbneš, co se děje?“ „Jak jsem koukala na ten teploměr, tak akorát jeden dělník tlačil kolečko se starými cihlami do kontejneru a jak mě zahlídl, tak do toho kontejneru spadl i s kolečkem!“ Oblékl jsem se a šel se podívat, co se vlastně stalo. Přišel jsem k oknu ve chvíli, kdy cizinec vysvětloval svému nadřízenému, že támhle v tom okně byla ženská s táákovýhlema a ukazoval na hrudníku tvary mé ženy. Jak tak vysvětloval, ostatní se podívali na okno, kde jsem stál já, ošklivý chlap. Poplácali ho po zádech, aby už tolik nepil a šli si po své práci. Já mu zamával a on nechápavě koukal na naše okno.

Zvláštní kapitolou je ochranka toho objektu. Nyní mají již své uniformy, ale ještě nedávno nosili většinou bundokošile a tesilové khaki kalhoty. Prostě ústrojní součásti, které jim zbyly z uniforem. Byli to většinou bývalí lampasáci, kteří si přivydělávali ke své těžce vydřené výsluze. Ono bránit mír a socialismus proti imperialistovi, který neustále kuje pikle, to dá „zahulit“.

Jedním z úkolů ochranky je hlídat, aby nikdo neparkoval před vjezdem do dvora tiskárny. Mají tam vjezd vyznačen značkami zákaz zastavení a ještě si k tomu svévolně tuto zónu rozšířili namalováním žlutých pruhů na chodníku. V současnosti je vjezd vybaven kamerami, ale ještě nedávno to zdaleka nebylo tak sofistikované. Špehýrkou ve dveřích koukal dědek a běda, když tam někdo jenom na vteřinku zastavil, byť jenom vyložit kočárek s dítětem nebo těžký nákup. Stačilo přijít a upozornit, že se tady parkovat nesmí, že by mohlo vjet nebo vyjet z objektu auto. Místo toho se vyřítil zelený tajtrlík a začal nepříčetně ječet, že tady se parkovat nesmí.

Rozhodnul jsem se, že bývalé bojovníky proti imperialismu začnu vychovávat. Řeknete, že to je marný boj, možná že je, ale já se náramně bavil. Odjížděl jsem na chalupu. Připravil jsem si tašky a zavazadla a šel jsem si pro auto, abych to mohl naložit. Nikde poblíž nebylo místo, a tak jsem zastavil před vjezdem do tiskárny a běžel pro tašky. Bydlel jsem v přízemí hned vedle, takže to byla otázka minuty, možná dvou. Když jsem se s taškami vracel, už stál u mého auta zelený tajtrlík silně brunátný a hned začal nepříčetně ječet: „Tady se nesmí parkovat, to nevidíte značku?“ „Prosím?“ Dědek začal ječet ještě víc:“Tady se nesmí parkovat, to nevidíte tu značku?“ Ještě jednou jsem se zeptal: „Prosím?“ Byl jsem zvědavý na hlasový fond bývalého důstojníka ČSLA. Musím říci, že byl úctyhodný. Potřetí mi zopakoval informaci o značce. „A jaká značka?“ já na to. Dědek běžel ke značce a začal do ní kopat: „Tady ta, no přeci tady ta!“ „Jo tahle a co je na ní?“ řekl jsem a šel se podívat, cože to je za značku. Dědek správně vytušil, že si z něj dělám srandu a začal řvát: „Neserte mě, já zavolám policii!“ Já jsem odvětil, že mu v tom pomohu: „Chcete? Jo? Tak na tři, ano? Raz, dva, tři: pooolicie!!!“ Řval jsem na celou ulici. Dědek vytřeštil oči, otočil se a zdrhnul do tiskárny. Já mezitím naložil věci do auta, nastartoval ja odjel. Měl jsem výborný pocit, že jsem udělal něco pro vzdělání bývalých příslušníků naší armády.

Jednou jsem tam zastavil, abych vyložil týdenní nákup. Předtím jsem zavolal synovi, aby šel před dům, aby dědky nefláklo. Kluk tam stál, já tam zajel, otevřel jsem kufr a začal vykládat tašky. Synáček je dával na zídku před domem, neb chodník je celý pokaděný od psích miláčků. Vyběhl běsný zelený mužíček a vyblýskanou kanadou neomylně našlápnul největší psí exkrement. Vojenské boty mají vzorovanou podrážku, tzv. traktor. Když se dědek dosytnosti vyřval ohledně zákazu zastavení, stání a vůbec všeho, protože si v rozčilení nevšimnul do čeho šlápnul, zeptal jsem se ho: „Víte, co se stane, když s kanadou šlápnete do psího lejna?“ Dědek nechápavě řekl, že neví. „Je celé vaše!“ Teprve pak podíval na svou botu a zhnuseně se odvrátil. „Jo, pane, snář praví, že lejnem se pomazávati viděti, velké bohatství značí. Vypadáte, že asi holt budete velmi bohatej!“

Je to dva dny, co jsem se svým autem vezl vánoční stromek. Měl jsem ve svém Suburbanu (terénní Chevrolet, strašně velký) stromků víc. Když už jsem pro ně jel, koupil jsem pro celou rodinu. Zastavil jsem před vjezdem do tiskárny, vystoupil, otevřel zadní dveře a vytáhnul jsem jeden stromek. Tentokrát přišel velmi slušný člen ochranky a poprosil mě, jestli bych nemohl odjet, že bych tam mohl překážet. Řekl jsem mu, že to hned bude, že jenom doručím tady ten stromek a hned pojedu. Strážný si se zájmem prohlížel nezvyklé vozidlo a řekl mi: „Tak jo, já vám to tady pohlídám, nemusíte to zamykat.“ Byl jsem v cuku letu zpátky, poděkoval jsem mu a nasedl do auta. On mi ještě položil tradiční otázku, jaký to auto má obsah, a když jsem mu řekl, že šest litrů, řekl: „Proboha a to máte nějaký rozvoz stromků po Praze?“ „Jo, to je rozvoz stromů pro členy diplomatického sboru,“ zalhal jsem.

Jelikož to byl manžel pokladní z místní samoobsluhy, tak se moje žena ještě týž den dozvěděla, že rozvážím stromky pro diplomaty takovým velkým autem:

„A já myslela, že váš manžel dělá na letišti?“

„Vždyť on strašně kecá, to mi jenom přivezl stromek, nesmíte mu všechno věřit!“