Vrátil jsem se z naší báječné dovolené. Báječná je v tom, že jezdíme se synovcem Matesem a mým Honzou na „pánskou jízdu“ - od roku 1990, kdy Matesovi bylo 13 a Honzovi 5. Jezdili jsme na mou miniaturní chatičku do Veselí nad Lužnicí, kde jsem to miloval. Chlapci nám mezitím dospěli, Matesovi bude osmatřicet a můj Honza má letos třicet. Matýsek má dva kluky. Honzíkovi je pět a Štěpánkovi jsou skoro tři. Můj synek má dceru Amálku, které je 2,5.

V takové sestavě jsme měli původně letos jet, Amálka je dočasně prohlášená za kluka, a tak může jet také. Jenže: člověk míní a Bůh mění. Honza je pracovně v zahraničí a musel tam zůstat. Amálku přes týden hlídám, takže jsem se rozhodl, že kvůli takové maličkosti, jakou je nepřítomnost tatínka, nebudeme brát maminku, že to nějak zvládneme.

I vyrazili jsme směr Kost. Vlastně dovolená začala návštěvou Železničního muzea v Lužné. Netušili jsme, že se zrovna trefíme do oslav 160 let Kladensko-buštěhradské dráhy. Mašiny byly zatopené a přijížděly na točnu, kde se obracely jako manekýny, aby si milovníci lokomotiv užili té krásy a mohli si ty úžasné stroje vyfotografovat.

Když jsme byli u lokomotiv, zatáhlo se a začal strašný liják. Brala mě dna a kulhal jsem a protože jsem dědeček-začátečník, nechal jsem nepromokavou bundičku Amálce v autě. Mates si vzal klíče a doběhl pro ni.

Mám rád parní stroje a v Anglii jsem považoval za nejlepší mejdan, když brácha mého kamaráda dostal k narozeninám rychlíkovou lokomotivu a on za ni zapřáhl jídelní vozy a jelo se z Londýna do Brightonu. Kochali jsme se krajinou a zejména mašinou, která nemohla vypadat líp, když vyjela v třicátých létech z továrny. A tady to bylo podobné.

Mašinkáři jsou lidé ukáznění a nepřekáží při focení. Naopak, způsobně sedí na bobku, aby si i ostatní mohli udělat obrázky. A tak milují blby, kteří se i dětičkami postaví před ně, když vyjede mašina z depa, a oni si nemohou udělat obrázky. To jsem zažil na leteckých dnech a kupodivu i na letišti. Tam byl nějaký Trojina a ten se dokázal postavit před jakékoliv letadlo, které jsem fotil. Na práci jako zasloužilý komunista nesáhnul, ale jakmile jsem vzal kufr s fotoaparáty, sedl do auta a jel za mnou a když jsem se postavil někde u letadla a vzal foťák, on bleskurychle vyběhl a udělal pózu, jako že na tom letadle zrovna pracuje. Kolegové si dělali srandu, jak jsem dokázal, že někde není. U jednoho obrázku na kraji byla nakročená noha a kolega Žiak řekl: „Hele, tady dobíhá, tady to nestih!“ A na lokomotivách je to stejné. Tady byl zase chlapeček s modrou bundou a dědek s deštníkem. Když jsem koukal potom na fotky, měl jsem je skoro všude.

Kousek od železničního muzea inzerovali muzeum amerik. Miluji americká auta, a tak jsme si řekli, že děti ještě nejsou úplně mrtvé, a zajeli jsme tam. Domníval jsem se, že tam bude pár Corvette a budou tomu říkat muzeum. Opak je pravdou, Corvette tam sice byla, ale krom tohoto kultovního auta tam byly tři haly krásných aut do sedmdesátých let, nádhera, vřele doporučuji. Jmenuje se to JK Classic.

Na Kosti nás uvítala zatuchlá a vlhká chalupa. Ale nám to zase tak moc nevadilo a dětem už vůbec ne. Mohly řvát a běhat venku do sytosti. Starostlivé maminky byly daleko a my, když jsme viděli šťastná dítka, kterým nevadi věčný déšť a zima, nechali jsme je být, jen jsme kontrolovali, jestli se nehodlají zabít, k čemuž mají děti občas sklony. Večer, když jsme z nich smyli nánosy špíny, tak jsme je pouze prohlédli, jestli nemají klíště. Jediný problém nastal, když děti viděly, že balíme a že se pojede domů do civilizace, ke kouzelným krabičkám, televizím a podobným hovadinám, které jim na chalupě vůbec nechyběly. Zato chyběl druhý bagr na písek...

A tak týden s dětmi utekl jako voda a jediné, co mi na „Trio Honzas“ chybělo, byl můj syn, ale i tak jsme si to užili. Když jsem vrátil Amálku, její maminka konstatovala, že jsem použil jen troje spoďáry a že má špinavé nehty...