Je-li nějaké mistrovství světa v hokeji nebo ve fotbalu, nelze tomu bohužel uniknout. Vloni jsem pracoval v Bangkoku a čutálisti byli všude. Jsem sportovní antitalent a nikdy jsem se o sport ani v nejmenším nezajímal. V práci se kvůli kolegovi Gabrielovi bohužel nedalo sportu uniknout, protože když byl v práci, neustále běžel v televizi přenos či záznam nějakého strašně důležitého zápasu ve fotbale, hokeji, tenisu nebo gymnastice. Poslední dva sporty jeho rodina dělala úplně nejlépe, ostatní jen okrajově. Věděl jsem, že ho vytočím, když přepnu televizi na nějakou ptákovinu, když musel čirou náhodou odejít k letadlu.

Pro mě jsou dny, kdy je mistrovství světa, olympiáda či jiné představení, utrpením. Ale musím říct, že okrajově jsem k fanouškovství také přičichl. Pamatui si, jak v Praze u tanku (tuším, že se to tehdy jmenovalo náměstí Sovětských tankistů, no tam, co stával tank, který neosvobodil Prahu) tramvaje stály a městský rozhlas vysílal na ulici zápas ČSR-Kanada. Psal se rok 1959, hrálo se na dřevěné Štvanici a chytal brankář Kulíček. To jméno si pamatuji. Za Kanadu hrál obr jménem Al Dewsbury. Říkalo se mu, nevím proč Džusbery. Na dnešní poměry žádným obrem nebyl. Měřil 190 cm a vážil 90 kilo. Dav na zastávce tramvaje fandil jako jeden muž. Když Dewsbury ublížil Golonkovi nebo Jiříkovi, maminka zařvala: „To se nestydíš, mlátit menší!“ Dav používal trochu jiný slovník. Nakonec jsme uhráli bronz. Ne, že bych si to pamatoval, našel jsem si to.

U nás v ulici byla jedna televize a tam jsme se chodili se ségrou koukat na krasobruslení. Bylo to na konci ulice, u Solarů. Pamatuji si sourozence Romanovy a na hřmotnou Holanďanku Sjoukje Dijstra, kterou jsem miloval. Ségra sbírala pohlednice s krasobruslaři.

V dospělosti jsem se setkával se sportovci jen náhodně. Ve škole jsem seděl vedle Rudly Baudise, mistra Evropy ve skoku do výšky. Byl to skvělý kluk a byli jsme velcí kamarádi. Nakonec ho zabila paní podnikatelka, která nějak přehlédla stopku a smetla jeho škodovku svým teréňákem. Zabila sice dva lidi, ale dostala jen podmínku...

Díky tomu mistrovství světa v hokeji se teď všude mluví o Naganu, o Jágrovi a o dalších hokejistech. Měl jsem s nimi takovou zvláštní zkušenost, která trochu vypovídá o těchto zlatých chlapcích. Když se vrátili se zlatou medailí, tak se z nich staly cvičené opice, do nekonečna museli odpovídat na většinou stupidní otázky a kdekdo chtěl od nich podpis nebo se s nimi vyfotit. To je stinná stránka popularity. Ne každý to unese. Setkal jsem se s nimi v jedné restauraci. Bylo to v době, kdy se můj tehdy malý syn toužil stát hokejovým brankářem. Protože tehdy neměl žádnou výstroj, chodil s kluky chytat jen tak v teplákách. Večer, když šel z koupelny, mi ho bylo líto. Jeho tělo hrálo všemi barvami. Byl samá modřina a podlitina. A nadšeně obdivoval Haška. Když jsem Haška viděl, požádal jsem ten klukův idol o podpis pro mého Honzu, pro kterého by to byl poklad. Bylo to na chodbě, nezdržoval jsem, nikdo krom hokejistů tam nebyl. A velký idol mého syna mi řekl: „A co kdybys šel i s tvým synem do prdele, co?“ Byl jsem ohromen, co je to za idiota. Nebyl jsem už ve věku, kdy by mě kde-kdo posílal do prdele. O to víc mě překvapil pan hokejista Jágr, který se ke mně přitočil, vzal mi notýsek a povídá: „Jak se jmenuje? Honzík? Tak dobře: Honzovi Jágr! Dobrý? Jo?“ Byl jsem velmi mile překvapen a od té doby vím, že Jágr je nejenom pan hokejista, ale i slušný člověk. A Honza, kterému je dnes třicet, má ten papírek dodnes schovaný.

Bývalý opravář televizí Klaus Ludwig, jezdec Porsche 936 týmu New Man, s námi seděl v Mostě při víně a stejkách a byl to fajn večer. Když jsem se ho zeptal, jestli by mi neopravil televizi, smál se a ptal se, odkud vím, že byl opravářem televizí. Uplynulo třicet let a Klause Ludwiga jsem potkal v muzeu v Beaullieu v Anglii na setkání veteránů Le Mans. Po oficiálním programu, který uváděla parta Top Gearu, jsem si prohlížel vystavená auta a u baru jsem na Ludwiga narazil. Koukal na mě a povídá: „My se od někud známe, že jo?“ Kolem stovky lidí, všichni s ním chtěli mluvit, byl s Derekem Bellem a dalšími hvězdou večera. Zestárnul, ale byl to stále usměvavý chlapík. „Počkejte, že vy jste ten, co chtěl abych mu opravil televizi, že jo?“ „Vy si to pamatujete?“ „Víte, na takovou kravinu se mě nikdo jiný nikdy nezeptal.“

Takže jsem se také trochu šmrcnul kolem sportu a to MS nějak překlepu, ostatně víno v Jeep Baru mají a televize tam není.

*********************************************
LETADLA, MŮJ OSUD
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Jana Čecha Letadla, můj osud.
Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar, orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně.
Nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován.