Byl jsem na promoci své neteře, která absolvovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Promoce je pro každého studenta slavnostním okamžikem - a pochopitelně i pro jeho rodiče. Končí tím jedna etapa života. Mám svou neteř rád a krom toho, že je velice půvabná, je i chytrá. Nástup studentů v promoční aule vehnal Zuzaně slzy do očí. Skutečně to byl krásný okamžik. Ale to, co následovalo po tom, mi připomínalo spíš grotesku z gerontologického prostředí.

Dámy z profesorského sboru zachraňovaly čest školy. Snižovaly průměrný věk profesororského sboru na pouhých sedmdesát let. Zlatým hřebem byl projev proděkana. Měl projev uspavače hadů. Jeden by si myslel, že člověk, který se živí celý život přednášením, má díky tomu praxi v přednesu. Roztřesený stařec cosi bláblil a neustále se přeříkával a nebyl s to důstojně aspoň přečíst text, když už nebyl schopen se to naučit nazpaměť. Projev byl veden ve smyslu: „Pochval se sám, nikdo to za tebe neudělá!“ Blábolil cosi o tom, jak je VŠE skvělá škola, ale studenti jsou líní a někteří studují i jedenáct let! Nad tím kroutili nechápavě hlavou i rodiče. Neustále vyprávěl o tom, jak kladně hodnotí školu Francouzská organizace Universal. Kupodivu mu nevadilo, že „universal“ ve francoužštině rozhodně nečte „juniverzl“.

Několikrát nabízel k pokračování ve škole studiem MBA, novodobé obdoby VUML, to je také univerzální vzdělání na všechno. Tady bych si dovolil malou odbočku: dá se to také studovat v nedělní škole v Čelákovicích…

Když jsem se koukal na věkový průměr profesorského sboru, pod sedmdesát určitě nebyl. Co takový stařec může, při vší úctě, naučit? Když je člověk vyhozen z práce a je mu přes čtyřicet, je pro většinu personalistů neviditelný. Ale pro přednášející na vysokých školách to asi neplatí. A zrovna personalistiku, tuto pavědu, zde učí. Pak tito „odborníci na lidské duše“ přijmou do funkce vedoucícho finančního oddělení člověka trestaného za ekonomické delikty s falešnými doklady, který za pár měsíců odborně „odkloní“ několik miliónů z majetku organisace.

Jsem také starý, takže nemohu být podezírán ze závisti, že starci zabírají místo mladým. Tomu, o čem já píšu, se říká „umění odejít“. Já osobně obdivuji mou tchýni h.c., která, když srazila autem psa, se sama rozhodla, že už je na řízení stará, a vrátila řidičák a prodala auto. Na druhou stranu je ale třeba v Dejvicích zubař, který je naprosto nemožný, má dva pacienty na křeslech najednou, zásadně nepoužívá rukavice, pouze si občas opláchne ruce. Jeho práce, jak jsem se sám přesvědčil, je silně nekvalitní. A přitom fakulty produkují každým rokem já nevím kolik mladých zručných zubařů, kteří nemají šanci.

Vím, že v mém oboru jdou technický a technologický pokrok strašně rychle dopředu. Je mi jasné, že později narozeným klukům nestačím. Na druhou stranu za léta praxe znám spoustu fíglů, kterými se práce usnadní, a tak rád spolupracuji s mladými kluky, v Thajsku i s holkami. Jsou nesmírně šikovní a já osobně pak nemám dojem, že bych měl jít do starého železa.

Je to těžké rozhodnutí připustit si, že už na něco nestačím. Ale to myslím pánům profesorům nehrozí. I když jsou mezi nimi výjimky: pamatuji si, jak v podzemí Makromolekulárního ústavu AV na Petřinách měl svou laboratoř pan profesor Wichterle. Bylo to na začátku sedmdesátých let a komunisti tohoto geniálního vědce zapudili. Několikrát jsem se s ním a s dr. Ulbertem sešel v jejich „olověných kobkách“, jak tomuto vyhnanství tito pánové říkali. Byla s nimi neuvěřitelná legrace a byli plní energie. Byl to diametrální rozdíl od bývalých socialistických, nyní kapitalistických profesorů ekonomie. Na rozdíl od nich tito fyzikové skutečně něco vynalezli a díky tomu je v podzemí, k nevoli soudruhů, navštěvovali vědci z celého světa. Krom toho uměli skvěle destilovat jemné a lahodné nápoje…