Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 29
Chápu, když sestra ohlásila babičce, že jde za Šárkou, svou kamarádkou, že byla do běla rozčílená, když jí babička řekla: „Vezmi s sebou také Honzíka, ať tady není sám, jdete na Okrouhlík, že? Tak ho tam vezmi a dávej na něj pozor!“ Dávat pozor přestala má sestra ve chvíli, kdy jsme zapadli za roh ulice. Vrazila mně do ruky pytlík se svačinou a ponurým hlasem pravila: „Ne, abys za náma dolejzal! To ať tě ani nenapadne!“ Někdy ještě dodala: “Blbečku!“
Holky si hrály nějaké hloupé holčičí hry a na mě brzy zapomněly. Několikrát také sestra v zápalu hry zapomněla, že jsem jí byl přidělen, a tak se stalo, že přišla domů a na babiččinu lstivou otázku: „Kde máš Honzíka?“ Odpověděla: „Ježíšmarjá!“ a makala zpět na Okrouhlík. Odtamtud mě kopanci, dloubanci a štípanci popoháněla domů, i když já za nic nemohl!
Když holky přišly na to, že tahat bratříčka na Okrouhlík je zbytečná ztráta času, hrály si u nás na zahradě a mě nechaly mému osudu. Jednou dostaly úžasný nápad. Za barákem byla vyhozená stará kuchyně, která čekala, až ji ztopíme. Sestra spolu se Šárkou a Zuzanou vzaly spodní díl kuchyně a rozhodli se, že by to mohla být dobrá náhražka švédské bedny. Vytáhly to doprostřed uličky. Sháněly nějakého cvičence. Nehledaly dlouho, bohužel. Padl jsem jim do oka jako ideální cvičenec. Vedoucím Sokola na Klamovce byl člověk, který se jmenoval Kročák. Byl to urostlý, svalnatý chlap, který chodil v bílém tílku a modrých šponovkách a s píšťalkou na krku. Sestra se rozhodla, že jsem Kročák, protože on byl skvělý gymnasta. Často předváděl mladším žákům přeskok přes bednu s roztaženýma rukama tzv. letku při níž dopadl na žíněnku jakýmsi parakotoulem. Holky mi vysvětlily, že mám udělat tu letku. A já na to, že nám chybí ta žíněnka na dopad. To pro ně nebyl žádný problém: „Brácha neboj, my tě chytnem, fakt!“ „Honzo, klidně se rozeběhni, odraž se, roztáhni ruce a leť, jako Kročák! My tě chytneme!“ „Když já mám strach, že si rozbiju hubu! Vy mě nechytnete!“ „Ale jo, chytneme, neboj!“
Ségra mi slíbila ještě kakaového pribináčka ze svého přídělu, čímž silně otupila mé strachové buňky. „Tak jste připravený, jo? Můžu?“ „Jo, klidně a pěkně roztáhni ruce jako Kročák!“ Rozběhl jsem se, odrazil před kuchyňským stolem a roztáhnul ruce. Já důvěřivý blb! Samozřejmě, že ani jedna mě nechytla, ani náznak toho, že by to chtěly udělat! Na druhé straně stolu jsem spadl na hubu, ruce vzorně rozpažené „jako Kročák“. Strašně jsem se odřel, tekla ze mě krev. Holky se mezitím hádaly, která že mi to měla dávat „záchranu“. Mně to bylo jedno, já utíkal domů s řevem. Babička mi odřený obličej omyla mýdlem a vydesinfikovala kysličníkem. Zavolala medovým hlasem na sestru. Její skvělé kamarádky hrdinně prchly a jí v tom nechaly samotnou. „Co ste to s tím Honzíkem dělaly, proboha, podívej se, jak je dobitý!“ „No, von furt za námi dolejzal a chtěl, abychom ho vzaly taky do Sokola, a my nechtěly, protože jsme dělaly zrovna takový obtížný cvik, ale von furt chtěl a ty jsi říkala, že si s ním také máme hrát, tak jsme ho to chtěly také naučit. No a protože on je dřevo a nic neumí, tak sebou švihnul a takhle se pomlátil, no.“ Sestra lhala, až se jí od huby prášilo! Taková byla! Ale na druhou stranu měla jistotu, že za nimi dlouho nepolezu.
Okrouhlík je hřiště mezi ulicemi Pod lipkami a Podbělohorská. V zimě se tam bruslilo. V šatně se prodával čaj a pro starší grog. Také tam prodávali neuvěřitelnou dobrotu: chleba s hořčicí. K tomu vyhrával gramofon. My jsme doma dostali pětikábli a vyrazili jsme. Ségra měla krasobruslařské boty se zoubky, sice hnědé, ne bílé, protože byly po mámě a před válkou se nosily hnědé, ale byly to skutečné brusle. Já měl přes rameno šlajfky a na krku na provázku kličku na jejich dotahování. Přišli jsme na hřiště, kde hráli Kristýnku a jiné hity, sestra se přezula a já si přidělal šlajfky na boty. Zatímco holky kroužily po ledové ploše, já se paťhal po šroubech a snažil jsem se alespoň trochu bruslit. Nešlo mi to. Na sport jsem byl vždycky dřevo. Byla mi zima a nebavilo mě to. Už jsem byl o led otlučený jako píšťala. Chtěl jsem jít domů a šel jsem škemrat k sestře, že bychom už mohli jít. „Mně je zima, ségra, já chci domů, pojď, já už tady nechci bejt!“ Sestra tam zrovna měla v merku nějakého kluka, a tak se jí domů rozhodně nechtělo. Odbyla mě, že domů ještě nepůjdeme.
Prudil jsem a prudil, takže sestra se Šárkou dostaly strašný nápad. „Tak pojď, my tě naučíme bruslit.“ „No jo, ale já mám jenom šlajfky a na těch to nejde.“ „Ale jde, pojď a podej nám ruce a jenom stůj, nic nedělej a jenom stůj.“ A tak já trouba podal oběma ruce a ony se se mnou rozjely proti bariéře odhrnutého sněhu. Před ní mě pustily a ladně zastavily. To jsem já neuměl a rozplácl jsem se o sníh. Jejich první lekce skončila tím, že mě už na brusle nikdo nikdy nedostal. Když vidím hokejisty nebo krasobruslaře, jak elegantně krouží, skáčí, rychle se rozjíždějí a zase brzdí, závidím jim, oni asi neměli sestru Herodesku, a tak u toho sportu zůstali. Jediný sport, který mě poznamenal, bylo plavání. Když jsem po žloutence a dlouhé dietě přestal aktivně plavat, začal jsem hrát polo. To je pěkně tvrdý sport a někdy pěkné maso! Kamarád Rudla, reprezentant ve skoku do výšky, chodil trénovat s námi. Před olympiádou v Mnichově, kam měl jet, mu jeden hráč vyhodil kotník a bylo po olympiádě! Takový sport to je. Pamatuji si, že v Táboře trénovala polo jedna holka, jmenovala se Mimi a byla to taková drobná holka s poměrně vyvinutým hrudníkem, většina kluků které trénovala, byli proti ní mastodonti, že by ji mohli nosit na jedné ruce. Zvláštní, i když byla při tréninku tvrdá a nesmlouvavá, jako kamarádka je to bezvadná ženská. Konec vzpomínky! Póla jsem nechal poté, co mi při zápase jeden kluk protrhnul nehtem rohovku oka. V životě jsem nezažil větší bolest!
To bylo trochu o mých sportovních ambicích. Ani jednu celou stránku bych nenapsal! Ale zpět k mladším sourozencům. Moje švagrová je onkolog, a tudíž vážný člověk, který se s ničím veselým nesetká. Při práci se setkává se smrtí velmi často, zhoubná choroba mívá prostě navrch. Já bych se z toho asi zbláznil. Ale k tak náročnému povolání měla dobrou průpravu od své starší sestry.. Jsou od sebe šest let. Takže má současná družka dostávala mladší sestru poměrně často na hlídání. A tak na ní již od časného mládí uplatňovala své pedagogické ambice. Samozřejmě, nejvíc byla mladší sestra na obtíž, když se Zuzaně již odrazily bradavky od hrudníku a začala se jí zapalovat lýtka. V patnácti chtít po krasavici, aby hlídala devítiletou blbou sestru! Blbá musela být, neb to byla mladší sestra, to je zákon! Taková potupa, hlídat Makouše! „Mami, já musím…“ „Já vím, že musíš, ale vezmi Makouše a dej na ní pozor, ať se jí nic nestane!“ „Ale já jdu na tenis!“ „No právě, tam ji vem!“
A tak začínající krasavice vláčela po Hanspaulce svou sestru a všichni si z ní dělali legraci, tedy, upřímně, ona si to myslela, protože přeci byla středem světa, ne? Kromě různých tělesných útrap, které starší sestra činila té mladší, vymýšlela Zuzana i různé lsti. „Hele, ségra, dej mi vochutnat tu tvou zmrzlinu, ukaž jakou máš?“ „Asi stejnou jako máš ty, ne, dyk to dával ze stejný nádoby?“ „Ba ne, dej mi ochutnat!“ A důvěřivá mladší sestra jí dala ochutnat. Teprve, když prokoukla tuto nordickou lest, řekla, že jí dá prd a ne zmrzlinu, když si svou už snědla. Proto se mladší sestra, řečená „Makouš“ ráda přihlásila do klubu mladších sourozenců.
„Hele my se se ségrou jednou tak servaly, že na nás musel vlítnout strejc. No a to nám bylo už hodně, já jsem už lítala a ségra chodila na gympl!“ „A proč jste se servaly? Pamatuješ si důvod?“ „Ne, to už si nepamatuji, určitě to byla nějaká kravina, to není podstatné, ale prostě je to mladší sestra a nechtěla mě poslechnout, tak dostala, co měla dostat!“
Já jsem se z područí své o dva roky starší sestry dostal, až když jsem začal chodit do školy a moji spolužáci se přestěhovali k nám domů. Byli jsme v přesile! Později jsme ji k našim radovánkám zvali, to bylo v době plesů a mejdanů, tam se věkový rozdíl smazal. Musím přiznat, že dodnes, přestože jsme staří, trpí dojmem, že mě musí ochraňovat proti všem a všemu. Jsem prostě její mladší brácha.
