Můj profesor dějepisu na průmyslovce prof. dr. Jan Hubáček měl mnoho rčení, ale po těch padesáti létech od maturity si pamatuji jen jedno: “Prázdný sud nejvíce zvučí!“ Pamatuji si to, protože ledva to dořekl, začalo hlášení školního rozhlasu, kde nám soudruh ředitel Sokolík hodlal něco sdělit. Samozřejmě se po tomto nechtěném vtipu rozpoutalo ve třídě nevázané veselí.

Vyprávím to, protože bydlím na Smíchově v sousedství člověka, který má sílu hlasu na hranici bolestivosti. A přesně dle rčení páně Hubáčka, je úplně blbej… O to víc se projevuje a bohužel se nedá přeslechnout. A také všemu na světě rozumí. Jak už to chodí, není obor vědní, sportovní či umělecký, kde by nebyl doma. Tak se člověk dozví neuvěřitelné věci. „Znáš prezidenta Materána, ne? To je francouzský prezident. On už umřel. Von umřel na prostatu varlat, to je fakt strašná nemoc.“ Zeptal jsem se Makouše, mé švagrové, která je onkoložkou, jestli fakt je ta prostata varlat tak nebezpečná nemoc. „Cože? Co je to za blbost?“ „To nemůže být blbost, když na to umřel Matarán!“ „Prosím tě, kdo to je ten Matarán?“ „No francouzský prezident přeci!“ „Ale to byl snad Mitterrand, ne?“ Přestože si velmi vážím zkušeností a znalostí Makouše, zarazila mne tato její základní neznalost.

Vloni jsem se dozvěděl, že někde měl čtyři krychlové metry kabelů. Ani kamarád Toši, elektronický mág, netušil, že se kabely měří na krychlové metry. Když byla vedra, vypadla ze souseda další úžasná myšlenka: „Když je víc, než třicet stupńů, zpomaluje se mi počítač o dvacet procent!“

To jsou pravdy, které by se daly tesat. Poslední, co jsem zaznamenal, bylo docela nedávno: „Nejlepší fazole na světě jsou bulharské fazole, proto nejoblíbenějším jídlem v Mexiku jsou fazole!“ „Ale Mexiko je strašně daleko od Bulharska, to je nějaká blbost, ne?“ „Proč?“ Mně teda nějak unikala souvislost mezi Mexikem a Bulharskem, ale budiž.

Na letišti vozil posádky k letadlům podobný expert. Měl „šest set černou trojku“. Jeho syn si nechal udělat to IQ. „To I mu dopadlo dobře, ale to Q zvoral, musí trochu zabrat!“ Synek byl asi po tatínkovi. Tento člověk, jehož zásoba cizích slov byla asi tak tři slova, dokázal za bolševika prolétat celý svět. Měl nejspíš nějaké hodně vlivné známé na patřičných místech, protože dokázal dostat devizový příslib, kdy si vzpomněl. Jednou zůstal tento lumen trčet ve Frankfurtu. Padal několik dní hustý sníh, a tak se frankfurtské letiště zavřelo. Když se otevřelo, samozřejmě měli přednost platící cestující před zaměstnanci. A tak se chlubil, jak ho zástupce ČSA ubytoval v letištním hotelu. „To víš, tam byla lednička nacpaná k prasknutí chlastem a žrádlem, tak jsem jí vyluxoval. Hele a vrátil jsem se na pokoj a byla zase plná, tak jsem jí dal zase za uši! Ať se ambasáda prohne!“ „Ty vole, to se prohneš akorát ty, mini bar v hotelích je to nejdražší pití a jídlo na světě!“ „No, tak to víš prd, to zaplatí ambasáda, to mám zjištěný!“ Asi tak měsíc nás všechny oblboval tím, jací jsme idioti, když nevíme, že to je v ceně pokoje. V té době dobrodiní mezinárodních hotelů znal málokdo z nás, ale bylo nám jasné, že nic není zadarmo. Trvalo to nějakou dobu, ale pak začal chodit jako zařezaný a na pozdrav jenom zavrčel.

„Hele, že ti přišel účet za tu úžasnou ledničku v hotelu? Tak za kolik jsi jim dal za uši?“ „Polib si…!“ Nakonec kápl božskou a ta cifra zhruba odpovídala tehdejší ceně ojeté Škodovky! Prostě, strašná rána. Uhádal to na nějaký splátkový kalendář a svou blbost splácel dost dlouho.

Když jsme u těch hotelů: V roce 1989 nás poslala společnost British Airways na školení do Londýna. Bylo to naše první setkání se Západem, a tak jsme samozřejmě dělali také blbosti. Největší jsme udělali, když jsme jako mluvčího zvolili člověka, jenž dostal přezdívku Pocemvole. Správnější by bylo, že tento uřvaný člověk se do této role pasoval sám. Ubytovali nás v luxusním hotelu, který se tehdy jmenoval Post House. A tento blb nám „vyjednal“ snídaně.

Protože u toho nikdo z nás nebyl a on nás krmil v Praze, jak je dobrý v angličtině, věřili jsme mu. V Praze se zvonilo klíči a my koukali na televizi jak u vytržení. Platili jsme hotel cash a vždy dopředu. Nemohl jsem spát, takže jsem v noci sjel do recepce a chtěl zaplatit hotel. Recepční se podívala do počítače a řekla sumu za pokoj plus sedmkrát snídaně. „Jak to snídaně, ta je v ceně, ne?“ „Ne, vy máte cenu jako zaměstnanci BA a ta je bez snídaně. Za snídani účtujeme jedenáct liber, takže jedenáct krát sedm je sedmdesát sedm liber!“ (Libra byla v té době přes šedesát korun.)

Ráno, když seděli kolegové u snídaně, s přáním dobré chuti jsem jim ukázal účet. Všichni ztuhli. „A kurva! A na letišti stojí snídaně dvě libry!“ Peněz jsme měli všichni málo, takže nás to všechny naštvalo, jak to ten blb „zařídil“. „No Pocemvole, když si vůl a neumíš se zeptat, tak jsi holt zaplatil!“ Odebral se na recepci, aby také zaplatil. Začal svou lámanou angličtinou řvát na recepční a já jsem se k němu ze zadu přitočil a šeptl jsem: „Při placení se račte usmívat!“ Začal na mě řvát, až se recepce otřásala. To byla strašná rána pro jeho šetrnost! Každého z nás to samozřejmě štvalo, že jsme si naběhli, ale nic jiného než zaplatit nám nezbývalo.

Láďa, když zaplatil, držel v ruce účet za snídaně a řekl: „Tak takhle pánové nějak vypadá maturitní vysvědčení na čur…!“ Od té doby jsme snídali na letišti v kantýně. A Pocemvole zalezl a až do konce pobytu jsme o něm neslyšeli.