Venku mrzne a pohled na zahradu z okna je velmi romantický. Přečetl jsem si od pana Vlka staršího článek, kde jako jednotku blbosti zavedl 1 Kahudu. Tím tak připomněl někdejšího ministra školství z let padesátých a šedesátých (1954-1963). Profesor Kahuda (1911-1987) byl podivuhodnou postavou naší vědy. Byl psychotronikem. Navázal tak úspěšně na výzkumy Járy Cimrmana. Zhmotnělé částice myšlení zkoumal vrháním titanových koulí do opuštěného dolu v Příbrami. Jak, to netuším. Nejsem vědcem a pouštěl bych se na tenký led.

Profesor Kahuda měl velmi příjemnou a hezkou manželku a dceru Majku. Majka, krom toho, že byla a stále je krásná ženská, byla ve škole i bezvadnou spolužačkou. Seděla v poslední lavici v prostřední řadě s Ivanou Kleinovou. Tu jsem velmi miloval. Má láska zůstala neopětována a jsem si jist, že o ní Ivana dodnes neví. Mám za to, že možná ani netuší, že někdo takový, jako jsem já, s ní chodil do třídy. Když se jí odrazily bradavky od hrudníku, přestali jsme pro ni existovat.

Díky Majce a jejímu tatínkovi jsme jezdili na školní výlety luxusním autobusem Škoda 706RTO-Lux, který byl původně vyrobený pro EXPO 58 v Bruselu, kde dostal i nějakou cenu. Autobus byl vybaven na tehdejší dobu nebývalým zařízením: televizí. Jelikož se jednalo o televizi západní provenience, a tudíž nedostatkovou, nikdy jsme ji neviděli v chodu. Část střechy autobusu byla skleněná, a tak jsme za jízdy pozorovali větve stromů, jak ubíhaly kolem autobusu. Tehdy ještě nebyly dálnice, zato kolem silnic byla stromořadí.

Když jsme se dostali do věku puberty a stali se platnými členy mezinárodního hnutí Puberta bez hranic, Majka spolu s předsedkyní třídy Svatkou žehlily naše průšvihy - a že jich nebylo málo! Ředitel devítiletky na Plzeňské Smetana se rozklepal vždy, když se objevila na prahu ředitelny tato dvojice. Musím přiznat, že jsme toho prachsprostě využívali.

Od ředitele se vrátím k řadovým učitelům. Dnes se neustále řeší, jak nějaká učitelka svedla svého žáka a dokonce si to natočila na video. Za časů našeho mládí video ani kompy neexistovaly. Děti, považte, ani ksichtoknihy, ani jiné "sociální sítě" neexistovaly! Zato jenom na naší devítiletce silně vyvinutá učitelka fyziky Haunerová chodila s žákem osmé třídy Procházkou. My mu tiše záviděli, ale on z toho byl upřímně nešťastný. Protože ho pronásledovala a rodiče si stěžovali, byl z toho malér, ale nikoho nevyhodili, nikoho nevláčeli Večerní Prahou (někdejší Blesk). Na druhou stranu soudruh Pouček, učitel tělocviku, když začal chodit s žákyní sedmé třídy, byla to láska na celý život. Kromě toho, že na zdi školky v Klamovce byl asi dvacet let nápis "Pouček je vůl" (což byl nápis nenejvýš pravdivý), nic jiného se nestalo. Dnes by byl vláčen tiskem a televizí, ale tehdy, protože byl soudruhem, byl naopak povýšen na ředitele školy. Údajně si svou nezletilou lásku později vzal a jestli neumřeli, žijí dodnes. Nápis na zdi školky byl později pro svou pravdivost na nové omítce obnoven. Dnes tento nápis s vysokou vypovídací hodnotou nahradily jakési nesmyslné klikyháky. Jaký úpadek, nejenže pedagogové nesmějí mít poměr se svými nezletilými žáky, ale nápisy nahradily nesmysly. Jak smutné!

Seděli jsme v létě na zahrádce cukrárny jednoho z mála fungujících podniků v Sobotce. Vedle nás seděla parta mladých lidí, podle řečí organizátorů Šrámkovy Sobotky. Vyslechli jsme neuvěřitelný rozhovor. "Když jsme začínali, tak to bylo ještě před internetem." "Nekecej, a jak jste to dělali?" "No museli jsme chodit do místní knihovny a tam to všechno hledat!" "No, to si vůbec nedovedu představit!"

A tak jsme se se Zuzanou dozvěděli, že jsme vlastně vyrůstali v pravěku! Bez internetu, bez mobilů. Co vyrůstali, my v tom valnou část našeho života i žili! A přežili jsme!