V neděli jsem se stal dědečkem. Podle toho, jak jsme oslavili příchod malé holčičky na svět, mám za to, že bude mít nejméně dva metry a dožije se dvou set let!

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na dobu, kdy se před dvaceti sedmi léty narodil můj Honza. Ráno přišla Míla, že je jí nějak blbě, že asi bude rodit. A tak jsem ji naložil do auta a dal pod ní dva polštáře. Když jsem jel rychle, hekala: "Auvej, auvej! Jeď pomaleji!" Bylo úplně jedno, jestli jsem jel rychle nebo pomalu, Honza chtěl na svět. Kdyby tehdy tušil, do čeho jde, tak by tam v teple a tmě zůstal dodnes!

Odpoledne, když jsem se vrátil od letadla, kolega Pavel mi před ostatními řekl: "Klekni si tady a řekni: Páni mechanici, řekněte mi, prosím, co se mi narodilo!" Tak jsem si klekl a řekl žádané. "Máš kluka, ty vole!" Pak mně všichni pogratulovali a já se těšil na večer, až přijdu domů, že si dám panáka, protože u nás v práci se alkohol nepěstoval. I když mi tchán odpoledne opilým hlasem vynadal, jak to, že neslavím syna. "Jsem v práci a tady to nejde, tady by to bylo drahý!" Můj tchán, který měřil metr šedesát a tudíž všemu rozumněl, mně vynadal, že jsem srab a vůbec idiot, když nezapiji zdraví synka.

Jan Čech, Jr. v kabině Concordu

Když jsem přijel domů v půl desáté večer, neměl žádný z kamarádů náladu jít někam slavit. Naštěstí můj kamarád výtvarník Honza Černý náladu i chuť měl, a tak jsme nic nezanedbali. Podle toho, jak mi bylo ráno blbě, musel být ten porod horor! V roce 1985 neexistovala možnost být u porodu, ani se nesmělo do porodnice, takže jsem blahopřejný dopis a minerálky pro manželku předal Ireně Hiklové, manželce kolegy, která odrodila všechny děti u nás v partě. Ne, jsem rád, že mám Honzu. Pracujeme spolu a jezdíme spolu na dovolenou, máme rádi stejná auta, ba i letadla. Tedy já mám raději 747 a synáček Triple Seven, ale obojí je Boeing. Ostatně, co by mohlo synka jiného bavit než éra, když se mezi nimi od malička pohyboval.

Nemyslím si, že by Honza byl geniální dítě, tedy samozřejmě, že jsem o tom tajně přesvědčen, ale neprudím s tím. Nechápu, proč někteří moji známý neustále žvaní o svých dětech a mnohokrát na ně převedou řeč, i když se bavíme o něčem jiném. Jsou skálopevně přesvědčeni, že to okolí zajímá. Nějak jim nedochází, že je to lidem okolo většinou fuk, že kromě vlastních rodičů to geniální dítě nikoho nezajímá. A tak jsem si na jednu kamarádku vymyslel fintu, že vždy, když začne mlít o svých geniálních dětech, začnu: "Jó, to můj Honza, to je můj kluk…" a začnu si vymýšlet nějakou totální ptákovinu. Domníval jsem se, že toho nechá. Ne, zatvářila se udiveně jako proč mluvím o svém synkovi, když ani zdaleka není tak geniální jako její děti. Nic nepochopila, i když je to jinak výborná ženská.

Co jsem naprosto nechápal, byly kolegyně stevardky, které když letěly na dovolenou s čerstvým potomkem, začaly v přední kuchyňce ukazovat svým utahaným kolegyním otomilé děťátko a zatarasily tak ostatním cestujícím východ z letadla v domnění, že to všechny zajímá. Nejšťastnější jsem byl, když jsem čekal, až vystoupí cestující z noční linky, a některá taková se tam našla. Vůbec jí nevadilo, že tam čeká nastoupená armáda uklízeček, mechanik, toaletáři a další, kteří mají ještě další práci a potřebují na tom letadle dělat. Malý geniální Mozart se musel ukázat všem. Nejlepší byl výraz v tváři pilotů, kteří se už viděli na pivě a místo toho museli dělat povinné och a ach.

Táta se synem

Když jsem Honzu přebaloval, nad stolem visel ohromný model B 52, osmimotorového bombardéru, který létal ve Vietnamu. Model má otevřenou pumovnici a když to viděli moji kamarádi, pojmenovali to "vietnamský pohled". Když byl Honza větší, bral jsem ho s sebou do práce, když jsem neměl hlídání. Dnes by za to otce i dítě ochranka na místě zastřelila. Když dnes Honza nadává, jak v noci na ploše promrzl, říkám mu, aby si vzpomněl, jaké to bylo pro něj dobrodružství, když mohl být se mnou v noci v práci. Na druhou stranu si asi málo dětí hrálo v Boeingu 767. Vedl jsem odmala synka k posvátné úctě k letadlům. Tehdy se neopovážil na něco sáhnout, dnes mám dojem, že díky tomu není v práci lehkomyslný. Ježíši, už jsem jako ty baby, co melou o svých geniálních dětech. Tak je na čase skončit, i když Honza už není dítětem, ale váženým otcem rodiny…