Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 204

Listopad byl měsícem, který neměl nikdo rád. Je brzo tma, bývá sychravé počasí a za dob vlády jedné strany byl tento „nejdelší“ měsíc ještě vyšperkován přízviskem „Měsíc československo-sovětského přátelství“, čili byl měsícem „zostřeného přátelství“. Naštěstí Sovětský svaz vzal už čert, takže ani výsledek voleb nemůže tento všemi nebo téměř všemi upřímně nenáviděný měsíc vrátit.

Abych trochu připomněl mladým, o co šlo: Výročím Velké říjnové socialistické revoluce, která začala 7. listopadu a vedl ji charismatický syfilitik Lenin, který se jmenoval Uljanov, začal největší malér současných dějin, pokus zvaný komunismus. U nás dnem 7. listopadu začal nekonečně nudný program v televizi, kdy každý večer dávali nějaký sovětský film, v kinech probíhal festival sovětských filmů, ve školách se konaly recitační soutěž o zemi, kde včera znamená zítra. Název této soutěže byl citát od komunistického playboye Julia Fučíka, který byl v třicátých létech jako novinář v Rusku a i když dlužno poznamenat, že uměl psát, napsal o zemi plné šťastných lidí, kteří budují komunismus, poté, co mu ukázali Potěmkinovu vesnici, vlastně tehdy už Stalinovu, vlastně Džugašviliho. V té době tam probíhaly masové vraždy každý den a dějiny to později označily jako období velkého teroru.

A tak jsme museli ve škole vyráběli modely sovětských družic nebo jsme je malovali, chodili jsme pravidelně do kina Zvon na film Čuk a Gek, který díky tomu, že jsme ho viděli nejméně dvakrát za rok, znám nazpaměť. Později jsme absolvovali i jiná úžasná díla sovětské kinematografie: Příběh opravdového člověka, Zoja, nebo pokrokový Moskva slzám nevěří, to už jsem byl na průmyslovce. Ale abych byl spravedlivý, ne všechny filmy z velké země byly špatné: Vojna a mír byla i přes svou zdlouhavost dobrá nebo neuvěřitelný Mittův film Sviť, sviť má hvězdo! U něj bych se rád zastavil, dodnes ho považuji za to nejlepší, co se v Rusku natočilo, a je neuvěřitelné, že takový film vznikl za vlády Brežněva. Když jsem ve Vzpomínkách již jednou tento film zmínil, dostal jsem od kohosi dvd s tím filmem. Bohužel, na obálce nebyla zpáteční adresa, a tak alespoň takto teď děkuji.

Dne 7. listopadu, když horda ožralých mužiků přepadla Zimní palác, který byl v té době prázdný, začala doba temna pro miliony lidí a my jsme to jako děcka školou povinná slavili lampionovým průvodem. To jsme se shromáždili před školou na Plzeňské ulici a každý musel mít lampion. Na druhém stupni jsme nejen neměli lampiony, ale ještě jsme si v trafice na tramvajové stanici koupili benzínky do zapalovačů, což v té době byly malé ampulky s obsahem asi tak půl deci benzínu. Ta ampulka se propíchla špendlíkem a po přiložení zápalky jsme měli v ruce malý plamenomet. S námi začínala mlátit puberta, bylo nám mezi třinácti a patnácti, a náš třídní, milovaný učitel Boček, na nás dával pozor, abychom se nepodpálili. V parku Klamovka, kde průvod vrcholil, bylo kolkolem mokré listí, takže nehrozilo, že bychom podpálili Košíře. Zato snaživým žáčkům lampiony nádherně hořely… Po povinném průvodu jsme většinou končili u nás doma, kde v zimě a mokru naší zahrady nám babička udělala ohromnou konev čaje a namazala krajíce chleba sádlem a cibulí. Děda, který mi odmítl postavit model Aurory, protože ta stála vždycky za ho…, nám ochotně vyprávěl o legionářích, o první světové válce a o bolševickém ráji. Protože měl vypravěčský dar, všichni poslouchali s vykulenýma očima a byli zticha. Děda jako bývalý důstojník bitevní lodi Viribus uniti měl respekt i u těch největších grázlů. Jedinou smůlou bylo, že to zrovna nebyla látka, kterou jsme probírali ve škole. Když se spolužáci loučili, děda stál nahoře na schodech a patetickým hlasem řval: „Jděte a šiřte pravdu, jděte světem a hlasem mocným šiřte pravdu a ničeho se nebojte!“ Záleželo na tom, kolik čtvrtiček vína děda v sobě měl, někdy byl ten projev delší a údernější.

Také jsme chodili do Ústředního loutkového divadla na představení O Ivanovi, kde Ivana hrál herec a loutky představovaly jeho bratry, kteří byli líní, a tudíž nevyrostli. Když jsme to představení museli absolvovat ve čtrnácti, Milan Schnabel si vzal sebou do divadla skobičák (speciální prak) a sestřelil sojku. A když se mu povedlo sestřelit borovici, vyhodili nás z divadla a už jsme tam nikdy nemuseli. Když jsem mnohem později jezdil s divadlem Drak, dozvěděl jsem se, že na školních představeních je tato kratochvíle celkem normální, a to Drak hrál samé pěkné a tudíš nepokrokové věci… Za bolševika bylo i povolání loutkoherce dost riskantní.

Těžké to s námi měli naši učitelé a profesoři. Měl jsem štěstí na skvělé pedagogy, a tak jsme se z toho vždy nějak vykroutili. Jedině na průmyslovce učitelka ruštiny Zinajda byla zapálenou komunistkou a když nám se slzou v oku vyprávěla, jak soudružka Krupská směla za Leninem do vyhnanství až po půl roce, Milan, který měl tátu pro rozvracení republiky deset let na uranu, vstal a řekl: „No, ten se měl, my jsme tátu neviděli pět let!“ Psal se rok 69 a komunisti začali opět utahovat šrouby a za zády měli milonovou „spřátelenou“ armádu, která se tady dočasně ubytovala na třicet let.

Měl jsem teď 7. listopadu autorské čtení. Nic jsme nedobývali, nic jsme neničili, ale přišli lidé, kteří mě mají rádi, a krásně jsme si popovídali o letadlech a o životě. A já jim za to děkuji.