Jsou to tři roky, co jsem dostal od Zuzany k narozeninám hodinky. Ne, nemusíte mít strach, že by to byly rolexky, nebo něco podobného, nejsem chudým primátorem. Byly to hodinky Aviator, které se prodávaly na palubách letadel ČSA za velmi přijatelné peníze. Mimochodem, prodávají se i na palubách letadel jiných společností. Mně se design těchto sportovních hodinek velmi líbil. Jak jsem řekl, Zuzana mi chtěla udělat radost, tak mi je koupila. Na dárku člověk nemá hledat hnidy, ale nedalo mi a začal jsem hledat výrobce - v návodu, na hodinkách, ba i na krabičce. Nikde nic. Začalo mně to být nápadné, a tak jsem si "vygoogloval", že se jedná o ruské hodinky a že se prodávají i pod jménem "Šturmanskije (velitelské)", nebo dříve "Poljot".

Když jsem chodil do třetí třídy, totálně jsem zblbnul do hodinek. Strašně nutně jsem je musel mít a neustále jsem otravoval rodiče, že prostě ty hodinky potřebuji. Naši neměli peníze na normální život, natož aby koupili hodinky svému milovanému synáčkovi. Tak mi nezbývalo než si vystřihovat z cizích časopisů z reklam obrázky a ty si lepit leukoplastí na ruku, aby to vypadalo, že mám hodinky. A tak jsem měl Longines, Omega, Lenco a další renomované značky. Vždy tak dlouho, než mi je kamarádi ve škole z ruky strhli a potupně zahodili do koše. Jednou se nade mnou moje ségra smilovala a koupila mi v hračkářství U Zvonu hodinky, co vypadaly skoro jako opravdové, a já dal na nějakou dobu pokoj.

Na konci šesté třídy jsem opět začal prudit s hodinkami. Táta mně řekl, že když si nějaké peníze ušetřím, že mi zbytek doplatí. Začal jsem nosit sběr, vracel jsem zálohované láhve, prostě na začátku prázdnin jsem měl skoro dvě stě korun a to byl tehdy majlant. Hrdě jsem přines tátovi kasičku na zámek, v které jsem měl úspory, spolu jsme je přepočítali a v cukrárně u paní Zvolánkové jsme to vyměnili za papírové peníze. Jeli jsme spolu do hodinářství, které je dodnes vedle Dětského domu. Hrozně se mi líbily hodinky s barevným ciferníkem, měli je v červeném a zeleném provedení. Už si nepamatuji, jak se jmenovaly, ale vím, že mi je prodavač rozmlouval s tím, že ten strojek za nic nestojí, že jsou pouze hezké. Nabízel mně východoněmecké hodinky Umf Ruhla, prý velmi spolehlivé. No jo, ale mně se vůbec nelíbily, já chtěl ty barevné a vysvětlujte desetiletému klukovi, že ty německé jsou spolehlivé a přesné, když nemají barevný pruh! Táta si vzal prodavače stranou, o něčem si povídali a nakonec se prodavač vrátil a povídá: "Helejte se, mladý muži, měl bych tady ještě jedny hodinky, které sice nejsou barevné, ale mají jednu zvláštnost, mají velkou, tak zvanou centrální vteřinovku, takže se s tím dobře dá odměřovat čas. Jsou vzácné, mám tady jenom jedny, protože jsou vyráběny speciálně pro piloty a když nějaké zbydou, tak nám je dají do prodeje." "Co říkáte, pro piloty?" Už tehdy pro mne všechno, co souviselo s letadly a s letectvím, představovalo absolutní prioritu. Pan prodavač přede mne položil ten zázrak! Krásné černé hodinky. "Podívejte se, zakryjte si rukou ciferník a uvidíte, že ručičky ve tmě svítí, prostě letecké hodinky!" V ten okamžik ztratily nějaké blbé barevné hodinky pro mě smysl a měl jsem oči jenom pro tyto, jenom jsem měl strach, že na ně nebudu mít. "Tak vezmeš si je Honzo?" "Tati, ale já nevím, jestli na ně budu mít?" "To je v pořádku, s tatínkem jsme se domluvili, tak co, berete?" Tak jsem si vezl domů ruské hodinky Poběda, nejkrásnější hodinky, protože byly letecké! Byl jsem na ně patřičně hrdý. Táta měl skutečné švýcarské stopky a já jsem si s ním neustále porovnával čas, abych se přesvědčil, že chodí naprosto přesně.

Pobědy mi dobře sloužily deset let a chodí dodnes. Sklíčko je už odřené a strojek "lehce" olezlý. Mnohokrát jsem z nich vyléval vodu, ale ruský stroj šel stále. Proto jsem uvítal po mnoha létech další ruské hodinky, protože hodinky Casio, které mi koupil syn na začátku devadesátých let, sice stále šly dobře, ale otočný ciferník se kamsi poděl, a tak jsem si myslel, že budu mít hodinky "na lepší", Aviator od Zuzany. Napřed mi přestaly jít stopky, no nevadí, stejně byly z nepochopitelných důvodů miniaturní ručičky a nikoliv velká vteřinovka. A letos, po necelých třech letech, se hodinky rozpadly! Když je Zuzana odnesla ke známému hodináři, našel v katalogu příslušný strojek a řekl jí, že stojí 1500 korun, ale že si myslí, že to nemá cenu, protože je stejně z umělé hmoty, že to jsou vyhozené peníze. A tak jsem si vzpomněl na olysalého televizního kuchaře, když říkal na adresu restaurace, kde dělali pirohy: "Ty jsou z Ruska a víte, že co je z Ruska, stojí za h….!"

Na závěr bych rád upozornil na silně opršelý nápis z šedesátých let, který byl na ohradě z vlnitého plechu u STK na Plzeňské: "Mít dnes dvoje hodinky není luxus, ale požadavek doby!" Tak si budu muset druhé hodinky koupit, abych splnil požadavek doby!