Letos tomu bude čtyřicet let, co došlo k únosu letadla L 410 na lince Mariánské Lázně- Praha. Při tomto únosu terorista Adamica zastřelil kapitána letadla Janka Mičicu. Bylo mi v té době dvacet dva, měsíc před únosem jsem nastoupil ke Slov-airu a kapitán Mičica byl pro mne ztělesněná autorita: skvělý pilot a velmi slušný člověk. Já jsem byl tehdy chytrý jak rádio, všechno jsem znal a všude jsem byl a jenom díky nesmírné toleranci našich pilotů mne tehdy nikdo nezabil. Respektovali, že se sice chovám jak neskutečný idiot, ale že letadla miluji a že o nich a o jejich historii něco vím. Byla to nejlepší parta, s kterou jsem kdy dělal. A i když to se mnou cloumalo a byl jsem strašně drzý, piloti pro mne byli nedotknutelní. Samozřejmě, že jsem rozeznával, že ne všichni jsou na stejné úrovni, že jsou mezi nimi i divní lidé, kteří se za "páky" dostali za podivné zásluhy a že by tam neměli správně nic dělat, ale Strana rozkázala, tak to tak muselo být. To ale nebyl případ pana Mičici, ten létat uměl skvěle, s létáním začínal od píky a za ty roky ho měl v malíčku. Když ho ten zmetek zavraždil, měl už Mičica před důchodem. Do té doby bylo pro mne nepředstavitelné, že by někdo mohl vztáhnou ruku na pilota. Mám dojem, že to bylo vůbec poprvé v historii únosů letadel.

Bylo mi dvacet dva, jak jsem napsal. Byl jsem o čtyři roky mladší, než je dnes můj syn Honza. Když se on postaví, dá si ruku v bok a začne kroutit hubou a mluvit jako machr (koukněte se na mě a padněte na zadek), kdosi se ve mně ozve a jako bych i slyšel jakýsi hlas připomínající mou maminku: "Vidíš se? To jsi ty před třiceti osmi léty!" A tak polknu nadávky, aby se začal chovat normálně, že je jinak fajn a hodný kluk, akorát to nikdo při tom jeho machrování nemůže poznat. Krucinál, proč my muži takhle blbneme? Dnes už s tím problém nemám, jsem starý a věci vidím s jistým odstupem, ale proč jsem se, když jsem byl mladý a plný síly, musel chovat jako totální hňup? Dnes už vím, že tak se holky nebalí, ale zase mně to je na nic, neboť co bych dělal s mladicí? Vyprávět jí, jak mě bolí záda? Jak nevylezu k nám na kopec a když se vydrápu do naší ulice, tak funím tak, že proti tomu je sousedův parní válec, když je zatopený, pouhé prd? Ne, to by žádnou mladici nezaujalo, maximálně by mi řekla: "Vrať se do hrobu a neopruzuj, dědku!" A ani nemám sexy mozek, potažmo zlatou kartu a za své knížky jsem nedostal čtyři miliony (ale na druhou stranu se celé náklady prodaly).

Co se týče rad, mám dojem, že jsem chodící encyklopedie, že bych mohl rozdávat, jenže o ně ale nemá nikdo zájem! Synek je v lepším případě slušně vyslechne, v horším odfrkne jako kůň a myslí si své. Když jsme spolu na pánské jízdě, tak mě něžně pohladí, tak jako jsem ho hladil já, když byl malý, a řekne: "Ale tatíčku můj stařičký!" A v tom je vše….

Asi si tím bojem s dospíváním musí projít každý kromě Járy Cimrmana a mých synovců, o kterých moje sestra tvrdí, že nikdy neměli pubertu. U Cimrmana to byl základ jeho geniality, jak je to s mými synovci, nevím. Spíš je to horší s pamětí mé sestry.

Když jsem slavil třicetiny, dostal jsem krásný obrázek, kde byl text: "Z puberty rovnou do senility!" To je nejspíš i můj osud. Na druhou stranu, když člověk může pozorovat, jak třeba kamarádova sedmnáctiletá dcéra, zmalovaná jak plakát na šibřinky, obrací oči v sloup, když něco říká kterýkoliv z dospělých, a přitom vydává zvuk přetopeného papiňáku, aby nám dala najevo, co jsme za blbce, jak námi hluboce pohrdá. Ona je přeci ta krásná a geniální a celý svět se má posadit na zadek a každý je povinen ji obdivovat. Jenomže krom vlastních rodičů ji nikdo neobdivuje. A o svých rodičích je ona skálopevně přesvědčená, že jsou to ti největší tupci a zbytečný obal na kreditku. Je mi to líto, ale asi si každý více či méně podobným stádiem svých dětí musí projít. Jednou ze spravedlností tohoto světa je, ža až naše děti budou mít své děti, projdou si tím opovržením také. V tom je na světě rovnost.

Tak jsem se dostal od únosu před čtyřiceti léty a mé puberty až k našim dětem a jejich dospívání. Je to věčný koloběh života a rozhodně bych synkovi nepřál mou zkušenost z mých začátků na letišti. Letadla mají létat, byla na to postavená a my je máme rádi.