Život mě zavál na čas do města Příbram. Byl jsem tam od roku 1978 do roku 1988 a i když to bylo jen deset let, bylo to víc, než bych si přál. Mou tehdejší ženu zapsal tatínek do bytového družstva, když jí bylo osmnáct, a za "pouhých" deset let dostala byt v paneláku "Na rynečku", což bylo pod náměstím ve staré Příbrami. Stával tam pomník "Sláva SSSR", kde na trubkovém podstavci byla vyvedena raketa, připravená ke startu. Samozřejmě, mírová raketa. Tak se tam říkalo "pod raketou".

Panelák to byl děsivý, kamrlíky jak pro panenky, pamatuji si, že ložnice měla 9,1 metrů čtverečních, což byly dvě postele a už nic jiného. Kdyby pokoj měl méně než 9 metrů, tak by to již nebyl podle tehdejších zákonů pokoj. Protože tam bylo všechno křivé, řekl jsem si, že těch pár centimetrů jim mohlo klidně utéct, kamrlík jsem přeměřil, ale bohužel nikoliv, pidi rozměr souhlasil. Naši hrdinní stavbaři hliníkové lišty na plastovém jádru nešroubovali, ale zatloukali je tam kladivem, takže každý šroub byl ohnutý a hliníkové lišty byly omlácené. Celý byt byl neuvěřitelně "zbastlený". U nového bytu rozbitá klosetová mísa a prošlapané lino? To je celkem unikum! Vedoucí stavebního družstva, ověšená zlatem, mi sdělila, že byt používali dělníci místo stavební buňky a že mně to v budoucnu opraví. "Tak fajn, tak to opravte a až to bude opravené, dejte mi vědět! Pak se nastěhujeme a podepíšeme smlouvu." "Ne, to musíte podepsat hned, nebo také žádný byt nemusíte dostat!" řekla a zachrastila zlatými řetězy jak Lucifer. Nic nás netlačilo, měli jsme kde bydlet, tak jsme odešli a "zlatou babu" jsme ponechali osudu.

"Jak se vám líbí nový byt?" pravil tchán. "Je to hrůza hrůz a byt jsme nepřevzali, protože je v dezolátním stavu." "No jo, Pražák, aby se neofrňoval, víš, co tady lidi dávají bokem, aby mohli bydlet?" "Nevíš, o čem mluvíš, sedni tady do auta, já tě tam vezmu, schválně, co tomu řekneš." "Doufám, že jsi Jiřinku neurazil, to je fajn holka." "Jiřinka je ta baba ověšená zlatem, co nám odmítla dát jiný byt?" Přijeli jsme do Příbrami a já otevřel dveře našeho zdevastovaného nového bytu. Tchán zalapal po dechu, protože byt měl ještě neuvěřitelný odér, a nevěřil svým očím. Ač jsem byl nenáviděným Pražákem, musel mi dát za pravdu. I šli jsme za Jiřinkou. "Nazdar, Vašíku, jak se máš?" Úsměv od ucha k uchu, babice se mohla před tajemníkem MNV podělat. "Fakt je ten byt hroznej? Tak já dám mladejm jinej, to je jasný, to není problém." "Ste řikala, že nám nedáte žádnej, když tu maringotku nechceme, cože najednou je jinej byt?" "Ale to jste mi špatně rozumněl, samozřejmě, že dostanete jiný byt, a hned tam zítra naženu ty idioty, aby to dali do pořádku."

Ani druhý byt neby nic moc, ale aspoň nesmrděl. Byl také šíleně odfláknutý, ale mohl tam člověk aspoň jít i na záchod. Pak jsem se začal seznamovat s městem Příbram. Nová Příbram byla a je komunistická hrůza, stará Příbram musela být krásná, bohužel v osmdesátých létech byla totálně zchátralá. Můj tchán mi řekl neuvěřitelnou věc, že celou starou Příbram zbourají a postaví tam "krásné nové domy". Naštěstí na to už neměli peníze, takže dnes je nová Příbram silně zdevastovaná a Pražská ulice jen kvete. Byl jsem v tom městě velmi nešťastný, ale jak říkával Gerald Durrell: "Když jste někde nešťastní, najděte si tam něco krásného a uvidíte, že se to dá přežít!" Já jsem si našel Svatou Horu. Tehdy byla obnovená a fresky v ambitech, mravoučné a velmi roztomilé, nutily člověka chodit se zakloněnou hlavou, až ho bolelo za krkem. Při tom se dozvěděl, jak dopadl bezbožný sedlák, který mlátil své pacholky, a jiné příběhy. Když člověka už krk bolel, zašel do stánku na občerstvení. Bylo jich tam několik. Jeden se lišil tím, že tam obsluhovala dáma, která měla jen jedno, vždy pečlivě nalíčené oko, místo druhého měla prázdný důlek. Chovala se jako skutečná dáma a obhroublé dělníky, kteří mluvili oplzle, krotila slovy: "Ale hoši, takto nemluvte na svatých místech, chovejte se s pokorou!" Nikoho z dělníků, kteří pracovali na rekonstrukci Svaté Hory, nenapadlo jí nějak hrubě odpovědět. Byla to prostě respektovaná dáma!

Když jsem nešel na Svatou Horu, coural jsem po Pražské ulici a ulicích přilehlých a fotil jsem si kdysi krásné a nyní zchátralé domy, a tak vzniklo dosti objemné album fotek zašlé slávy horního města. V Dlouhé ulici jsem na jednom domě objevil mramorovou desku s textem: V tomto domě žil Libor Hluchý, lidový básník, švec a vynálezce(!). Tak takový renesanční člověk žil v Příbrami? Škoda, že nikdo z jeho potomků neseděl v osmdesátých létech na MNV! Tak jsme si potom v restauraci U Burdů připíjeli na Hluchého (Poláci mohli na Hluchego). Při tom jsme se drželi za ucho. Bohužel, Libor Hluchý upadl zcela v zapomenutí. Když kdosi opravoval "jeho" dům, desku rozbil a její slávu již neobnovil. A je to velká škoda, protože takových, jako byl Libor, Příbram moc neměla a nemá.

Tak jsem přežil deset let v tom podivném městě a napadlo mě, že bych se mohl jet podívat, jak vypadá dnes.

Foto: autor