Nastal podzim a to je doba, kdy dávám Camaro spát. Jezdit v zimě na širokých gumách a se zadním náhonem je blbost a ještě je škoda záměrně prosolovat tak pěkné auto. Nechal jsem koníky naposledy před zimním spánkem proběhnout. Motor burácí a já se řítím podzimní dálnicí, na které je minimální provoz. Když je takto volná silnice, ať se hemelky proběhnou. Vím, že jedu nepředpisově rychle, ale za 85 kilometrů jsem potkal jen několik aut a když nechám koníky proběhnout jenom jednou za rok, protože jinak jezdím "katolicky", tak se snad tolik nestalo. Z polí stoupá mlha a krajina je zbarvená od zelené přes zlatou do hněda. Mám rád tento čas. Je už zima, ale měkké světlo propůjčuje krajině zvláštní kouzlo. Miloval jsem tuto dobu ve Veselí. Chata byla velká tak akorát, aby se dala vytopit jedním elektrickým radiátorem, a veranda skýtala nádhernou vyhlídku na údolí řeky Nežárky. Uvařil jsem si kýbl čaje a seděl zachumlán v kabátě a dokud mi nebyla zima, koukal jsem na tu přehlídku barev. V říjnu tam naštěstí nejezdili kutilové neustále přestavující chaty a neustále řezající cosi na cirkulárce. Můj soused byl takový blb, že v létě začínal řezat už v sedmráno a prudil s tím celé své okolí. Dlužno podotknout, že vydržel řezat celý den, přestože měl dřeva asi tak na sto let. V říjnu byl už všude klid a ticho. Někdy jsem tam byl úplně sám, tedy sám ne, byly tam se mnou myši, které se přišly podívat, kdo je tam ruší. Jediný hluk vydávalo padající listí.

Podzim, to je doba výlovů. Kamarád Karel, který rybářům opravoval auta, pořádal každoročně vlastní výlov, kterého se účasnili jen jeho kamarádi. Součástí tohoto mejdanu bylo uzení kaprů a výroba pokrmu z ryb, který se jmenoval Bangladéš. Nemělo to se jmenovanou zemí nic společného, proč se to tak jmenovalo, nikdo neví, ale byla to náramná dobrota a bylo to strašně syté. Mnohokrát jsem to s Karlem připravoval, ale když to dělám teď sám, je to sice také dobré, ale něco tomu chybí. Asi ta atmosféra Karlovy chaty a jeho kamarádi. Většina z nich včetně Karlase už na nás dívá z nebe.

Karel mě naučil kuchat ryby, dělat rybí polévku,tedy několik druhů, udit ryby, prostě spoustu důležitých věcí pro život. Dnes se na jih na výlov nedostanu. A tak jsem odkázán na nákup ryb v super-hyper. Jsou dobré a čerstvé, ale chybí mi k tomu ty prokřehlé ruce, jak jsem je před chatou kuchal, a ta vůně tlejícího listí. Prostě to není ono.

V pátek jsem byl po dlouhé době na muzice. Moji kamarádi se přestěhovali z Mánesa do klubu Mandragora. Vždy, když jsem se díval z oken Mánesa na Vltavu, napravo Národní divadlo, nalevo Žofín a uprostřed Pražský hrad, říkal jsem si, jak dlouho bude trvat, než nějaký vekslák dostane zálusk na tuto nádhernou vyhlídku. Poměrně dlouho Mánes odolával. Sice tam razantně zdražili, láhev průměrného vína, která v krámě stojí do stovky, tam stávala sto padesát korun, po zdražení už dvě stě šedesát. Ale ta vyhlídka! A k tomu Rolling Stones, Who a další! Letos se konečně jeden vekslák našel a ten všechny vypudil. Roman, bývalý šéf ČEZu, hodlal koupit Mánes své ženě jako dárek, aby ho mohli přestavět na luxusní restauraci. Naštěstí tohoto sponzora politických stran odstavili od koryta (asi zapomněl někomu odevzdat desátek), a tak z přestavby naštěstí sešlo. Ovšem teď je Mánes zavřený a nic se tam neděje.

"Vrať se do hrobu" se přestěhovali z krásné vyhlídky do podzemí. I to má své výhody. Je tam lepší akustika a velmi příjemná obsluha. Jak jméno kapely napovídá, žádní teenageři to nejsou. Ani jejich posluchači. U našeho stolu byl věkový průměr šedesát dva let. Ale s o to větším gustem tancujeme, i když se musím přiznat, že já moc neumím. Jirka, který je vyhlášeným tanečníkem, si stěžoval, že na nabitém parketu nemá dost místa na své krokové variace a že stará dlažba nemá ten správný skluz. A tak jsme zůstali, oni u piva a já u vína. "Jé, hele, Klaudie! Ahoj! Přisedni si k nám, tady je gerontologický kongres. Klaudie, to je Honza, spisovatel, a Honzo, toto je Klaudie, německá studentka bohemistiky." A tak si k nám přisedla holka, kterou jsem vídával na rockových koncertech a s kterou jsem chtěl ještě v Mánesu tancovat, ale ona odmítla. No, ona v té době neuměla česky. Teď překládá do němčiny Pavla Šruta a jiné básníky. Byla s ní legrace a mám za to, že i ona se dobře bavila.

Kolem jedné jsem odjel domů. Měl jsem malinko naváto pod kulichem, a tak jsem si řekl, že vystoupám Klamovkou k nám do kopců bez výškového tábora a bez kyslíku. Když jsem otvíral dveře našeho domu, vydával jsem zvuky tuberkulozního sanatoria ráno po rozcvičce. Ale zvítězil jsem nad sebou samým! Stačí dvě lahve modrého bugundského a nějaký panáček a člověk je hned sportovec! Vzpomněl jsem si, kolik toho asi musí vychlastat v Himalájích, aby vylezli na nějakou osmitisícovku, když k nám od stanice tramvaje Klamovka je převýšení padesát metrů!

Když jsem si lehl do postele, duněla mi v hlavě ještě Pájova basa a usínal jsem s tím, že: "my home is sweet Chicago"!