Probíral jsem se starými fotkami. Opět jsem si uvědomil, jak se za relativně krátkou dobu krajina kolem mě změnila. Nad naším domem je ulice Na vršku. Ta bývala slepá, u Kubíkovic domu končila.Pak ji trochu prodloužili a Svazarm tam postavil svépomocí garáže včetně dílen.Pro ty, kteří neví, co to byl Svazarm: Svaz pro spolupráci s armádou. Tato ze začátku velmi militantní organizace vznikla podle sovětského vzoru, tam se to jmenovalo DOSAAF. Protože v té době nesmělo být nic jen tak samostatné, a tak vše, co se dalo využít pro vojáky, bylo pod touto organizací. Autokluby, modeláři, sportovní letci, prostě všichni museli být pod Svazarmem. Tato organizace na druhou stranu poměrně štědře dotovala podřízené kluby, takže například pilotní výcvik až na úroveň dopravního pilota přišel bratru na přibližně dvacet tisíc dnešních korun (dnes cca 1,5 miliónu). Na druhou stranu, každý pilot či řidič musel být připraven okamžitě nastoupit do války, až to Velký bratr pískne.

Za ulicí Na vršku byl „hliňák“, velký kopec, který na kole sjel opravdu jenom srdcař! Tam je dnes ulice Nad Palatou, „hliňák“ je zkopaný a stojí tam domy. Přes ulici Pod stadiony, která přetínala náš oblíbený kopec, bylo pole pana Proška. Podél pole šla cesta jednak k Proškově chalupě a potom až nahoru ke zdi, která oddělovala Proškovo pole od „Kneislovky“ a „Hybšmanky“, což byly staré usedlosti, které kupodivu stojí dodnes a jsou zrenovovány. V zimě, když se brzy stmívalo, bylo bobříkem odvahy projít kolem Proška až na konec cesty k malé brance ve zdi usedlosti Kneislovka. To chtělo skutečného chlapa! Pan Prošek byl velmi hodný člověk a i když jsme mu někdy dost s našimi „araby“ (jízdní kola) ničili úrodu, nikdy nám nic neudělal. Maximálně, ale to už muselo být, začal řvát, že odvazuje psy. Přestože si ti jeho pseudovlčáci s námi hráli, nikdy totiž uvázáni nebyli, dostali jsme strach a mazali jsme k nám, tam bylo bezpečno. Proškovi dali soudruzi stavební povolení k přestavbě jeho stavení. Tuším, že jeho syn se do toho pustil a celý statek přestavěl a zmodernizoval. Ale nebyli by to soudruzi, kdyby na skoukromého zemědělce nevymysleli sviňárnu: rok, snad dva po přestavbě mu celý pozemek zabavili (nevykoupili!) a na něm postavili vězni dnešní odporné panelákové sídliště, kde dostali byty komunističtí věrní. Vznikly tak ulice Churáňovská, Rybínská, Jezerní a další.

Na „hlińáku“ se děly věci! V době, kdy jsem se s ohromným zaujetím věnoval fotkám neoděných hereček, které dělal táta nebo pan Ludwig, vyrážely mi uhry a přeskakoval hlas, jsme se scházeli na tomto kopci, kam nebylo vidět ani z „černého baráku“, tehdy nejvyššího domu v ulici Na vršku. Takže tam pod vedením starších spolužáků probíhala výuka kouření, pilo se tam čůčo a někdy i pivo a také se tam samozřejmě vyučovala gynekologie. Bohužel pouze verbálně. Mě učil kouřit bratranec, neúspěšně, a čůčo jsem nesměl, protože jsem byl po žloutence. Byl jsem tehdy skoro Mirek Dušín! O to víc mne zajímaly hodiny erotiky. Prostě společenský život. I když se musím po létech přiznat, že i první hmatové prožitky byly. Chodila tam s námi jedna holka jménem Renáta. Byla to spolužačka mé ségry a byla o dva roky starší. Taková brýlatá, hubená holka, oblečená v tehdejší uniformě - teplácích. Ty byly tehdy nabízeny socialistickým velkoobchodem ve velké barevné škále: modré nebo hnědé. Modemani nosili tepláky, kterým se říkalo šponovky, ty měly gumu pod chodidlo, ale my řadoví jsme měli neforemné tepláky zakončené gumou kolem lýtek, takže jsme v té době vypadali jako sbor bajadér.

Tento asexuální oděv dokonale zakryl všechny nedostatky, ale bohužel i přednosti postavy toho kterého jedince. A tak se stalo, že když se Renáta stěhovala s rodiči pryč a přišla se s námi rozloučit, odhalila nám jedno ze svých tajemství, které nám potom přivodilo mnoho bezesných nocí. Tehdy v časopise 100+1 zahraniční zajímavost vyšel článek o filmových divách s největším poprsím, nad kterým jsme slinatli. A Renáta nás šokovala: „Sto cenťáku přes prsa, chm, to mám taky!“ Následoval bujarý puberťácký řehot: „Ty, jo? Kde bys je vzala, prosím tě? To sis na ty svý sepraný nulky dala dva kokosový vořechy, když tě měřili, ne? Prej sto cenťáků,já se picnu!“

„Milane, přines z domova krejčovskej metr!“ Milan bydlel přes ulici, a tak mazal pro metr. Za chvíli byl zpátky, nás Šumavské bylinné trochu rozproudilo, a tak jsme byli fakt zvědaví. No, my bychom byli zvědaví i bez čůča, samozřejmě. „Honzo, změř mě, dělej!“ Mně se zapotily brýle, ale srdnatě jsem vzal do třesoucích se rukou centimetr a snažil se obejmout Renátu. Ona se vyšponovala, já přes zapocené brýle pořádně neviděl a ona řekla: “To musíš přes bradavky,ty vole!“ a sama si ten krejčovský metr dala výš. „No kolik to je, co?“ „Sssto ppět!“ koktal jsem. „Co jsem vám říkala?“ „No jo, ale bůh ví, co pod tím máš. Sebrala si mámě práskajdu a nacpala sis jí punčocháčema a teď machruješ!“ „Pěkný prd, žádnou práskajdu nemám idioti, koukejte!“ Na ta slova si vykasala teplákovou budnu i s trikem a my poprvé v životě viděli do té doby živě nevídané: na hubeném holčičím těle dva ohromné prsy. Láďa jenom sykl: „Ty vole!“ „Hele Honzo, nešahej, nekupuješ, nebo to prásknu tvý ségře a vona tě zrychtuje! Nur kuken!“ Milan zalitoval: „A proč jsi nám to neřekla dřív?“ „Protože jste blbí puberťáci a to máte jako dárek na rozloučenou, čau, já už musím domů, zítra ráno jedem, mějte se!“ A zmizela a nikdo z nás ji víc neviděl. A nám zůstaly jen ty horečnaté sny, v kterých se nám nijak krásná Renáta - ale s ohromným poprsím - zjevovala.

Zmizela Renáta, zmizel kopec. Zmizely garáže, kde kraloval pan Pěkný. Zmizelo škvárové parkoviště za garážemi i rybníčky pod ním. Celý strahovský kopec je na vodě a na jílu. Takže prameny někde vyvěraly na povrch a napájely rybníčky. Tam jsme chodili na čolky, netuším, na co je Jarda Vlček tehdy potřeboval, ale byly to zajímavé výpravy. To vše zmizelo. Po roce devadesát tady začali stavět jako vzteklí. Postavili pro ruské přistěhovalce superdrahé domy v místě bývalých dílen Sběrných surovin a bývalé samoobsluhy. A kupodivu jim ve sklepích vyrazila voda! Na to by ani nemuseli dělat geologický průzkum, stačilo se zeptat. Asi ani ten průzkum nedělali a developeři, kteří neustále budují další a další nesmyslně drahé rezidence a nikoliv byty, se takovou prkotinou přeci nebudou zabývat! Zase: komu ve sklepě vyvěrá pramen pitné vody, že? Stačí nakecat našim někdejším povinným přátelům a osvoboditelům z východu, že je to léčivé, že už nemusí do Karlových Varů, a hned můžou sundat letitou ceduli, že pár posledních residencí je k prodeji…