„Honzo, byl jsi teď někdy v Globusu? Udělali tam na parkovišti šraňky.“ „Já vím, ty jsou tam dýl. To je kvůli tomu, že tam parkovali mimopražští řidiči a dál jeli metrem a zabírali tam místo těm, co tam šli nakupovat. Proč?“ „No, my jsme tam přijeli, šraňka byla dole, zmáčkl jsem knoflík, rozsvítila se zelená a zvedla se šraňka, tak jsem jel dál.“ „No a co bylo špatně, tak je to všude? Když vyjíždíš, tak tam dáš před čtečku lístek a ono tě to zase ustí, když tam tedy nejsi dýl než dvě hodiny.“ „No, mně to žádný lístek nedalo a nechtělo mě to pustit ven.“ „Ale to ti muselo dát lístek, když ho nevytáhneš, tak se závora nezvedne.“ „To teda brácha kecáš, nám to žádný lístek nedalo a pak jsme to museli objet po trávě!“ „A prosím tě, kde je tam nějaká tráva?“ Věděl jsem, že s mou sestrou nemá cenu se hádat. Jako předsedající člen klubu mladších sourozenců vím, že má sestra má vždycky pravdu, takže tam v tu chvíli i ta tráva musela být. Můj švagr není žádný trotl z podhorské vesničky, pouze se prvně setkal s tímto systémem. A já jsem si vzpomněl, jak jsem se s tímto problémem setkal poprvé.

Byl začátek devadesátých let. U mě přeskočila čtyřicítka a byl jsem v Anglii. Měl jsem dojem, že je všechno skvělé a že jsem konečně světák. Zaměstnán u britské firmy, letiště Luton sice nebylo pupkem světa, ale byl jsem skoro jako Angličan. Poté, co mně čtyřicet let drtili do hlavy, že našim vzorem je Sovětský svaz, jsem najednou byl úplně někde jinde a cítil jsem se šťastný. Jelikož se u nás díky Velkému bratrovi zastavil čas, měl jsem někdy problémy s moderní technikou, kterou jsme v té době u nás neměli. Moderní vynálezy měly často prostě navrch.

Pozval jsem synka na víkend a moc jsem se na to těšil. I když mám v Anglii spoustu známých, po Honzovi se mi stýskalo. Řekl jsem v práci, že musím jít dřív domů, protože mi přiletí odpolední linkou synek na Heathrow, což je asi 120 kilometrů od Lutonu. „Zaparkuj před letištěm na long term parkingu, letadlo může mít zpoždění a před halou je parkoviště strašně drahé.“ Budete starýho vorla učit lítat! A jel jsem samozřejmě před terminál 1. Přijel jsem ke šraňce. Byla dole a svítila červená. Na bedně svítil zelený knoflík s nápisem: odeberte lístek. Stáhnul jsem okénko, ale na tlačítko jsem nedosáhnul. Otevřel jsem dveře, bylo to stále daleko. Musel jsem se odpoutat, vystoupit z auta a tlačítko zmáčknout. Lístek vyjel, odebral jsem ho a ohlédl jsem se, za mnou už stála slušná fronta aut. Nikdo netroubil, ani si neťukal na čelo, prostě se jenom bavili tím blbem, co asi přijel odněkud ze vsi. Asi tam nebyl žádný další Čech…

Vjel jsem do parkoviště, zaparkoval a šel do příletové haly. Na dlaň jsem si napsal číslo parkovacího místa, abych to dlouho nehledal. Honza, kterému bylo v té době šest let, akorát vycházel od pasovky. „Co máme za auto, tati?“ „Červeného escorta!“ Zaplatil jsem, jak doporučovali na lístku, u parkovacího automatu v hale. Kromě parkovací karty z automatu vylezla identická karta i s čárovým kódem, ale byla tuším žlutá a byla na ní uvedená zaplacená částka. Vešli jsme na parkoviště a Honza hned u vchodu ukazoval na červeného escorta: „To je naše auto, že jo?“ „Ne, to není naše auto.“ Když jsem auto nemohl najít, podíval jsem se potupně na dlaň a samozřejmně, že to bylo naše auto, akorát když jsem přijel, nevšiml jsem si toho vchodu hned u auta. Rozjeli jsme se a objeli jsme frontu aut u automatů, kde řidiči platili, my přeci měli zaplaceno! Přijel jsem k závoře a strčim tam žlutý lístek: „neplatná karta“. Sakra, tak znovu - otočím kartu: „neplatná karta“. Vyzkoušel jsem všechny polohy karty a stále to samé. Za mnou nějaký nervóza troubil. „Aby ses nepo...“ Nenechal se odbýt a stále troubil. „Tady jsou stejní debilové jako u nás, tak se nepo…“ Otočil jsem se k němu se zdviženýma rukama a sumíroval jsem si, jak ho pošlu do temných míst, ale ten pán vůbec nezuřil, jenom na mě mával tím bílým lístkem, že ten tam musím strčit! Udělal jsem to, závora se zvedla a já vyletěl z parkoviště jak raketa. Prostě mně tam ty vidle vadily! A když jsem viděl Mr. Beana, jak se snažil vjet a vyjet z parkoviště, bylo mi jasné, že jedním z těch, kteří mě pobaveně sledovali z fronty, která se tam mezitím utvořila, musel být autor scénky. To bylo mé první setkání s parkovací závorou, kterou teď na pražském letišti projíždím denně. Inu, doba se mění. Na začátku devadesátých let zaměstnanci na letišti neplatili.

Co je prubířským kamenem inteligence, jsou kolikrát vanové baterie. U nás byl standard dva kohoutky, uprostřed sprcha. Nic jiného neexistovalo. V domě, kde bydlím v Anglii, je v koupelně ve sprše velký knoflík na zdi. Tím jsem otočil a tekla vlažná voda. Nebyla ledová, dalo se s tím umýt, ale přeci jenom nepříliš teplá. Ať jsem s tím kroutil, jak jsem chtěl, teklo jí buď hodně, nebo málo, ale stále stejně teplá. Vzal jsem si do sprchy potupně brýle, abych zjistil, jak se reguluje teplota vody, a pod velkým knoflíkem jsem našel takovou nevinnou malou páčku a tou když jsem otáčel, se zvyšovala teplota vody. Heuréka! A to musím říct, že na Anglii to bylo nečekaně sofistikované, ve většině domácností i hotelů ještě nepoznali blaho mísící baterie. Dva kohoutky, kde jedním se opaříte a pod druhým se zchladíte.

Jednou mě zaměstnavatel poslal na několik měsíců do USA. Přiletěl tam za mnou kolega, který se vždy „čirou náhodou“ vyskytoval tam co já, a protože jsem měl hotel placený, využíval mého pohostinství. Mně to bylo celkem jedno, alespoň jsem se měl s kým bavit česky. „Honzo, můžu se u tebe osprchovat?“ „Jasně, ve skříni jsou náhradní ručníky.“ Absolvent pražské techniky se šel sprchovat. Za chvíli vylezl ze sprchy a jektal zubama: „Vvvona tteče jjenom sstudená!“ „Co blbneš, proč by měla téct jenom studená? To si musíš naregulovat.“ Šel jsem do koupelny a ukázal jsem mu, kterak se skleněná koule, která byla místo kohoutku, naklání a natáčí a podle toho se pouští sprcha nebo vana a reguluje teplota vody. Americká baterie zvítězila nad českým inženýrem! Abych byl spravedlivý, tak jsem nad tím prvně také špekuloval!

A tak když se nám mladší kolegové smějí, jak zápasíme s počítadly a když je požádáme, aby nám to vysvětlili, tak létají prsty po klávesnici a vykřikují cosi o tom, že si to musím hodit do jépégéčka nebo na plochu a já po minutě výkladu vím, že jsem udělal blbost, že jsem se na něco vůbec ptal. Mně rozum skončil u těch parkovišť a vodovodních baterii….