28.3.2024 | Svátek má Soňa


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 147

26.7.2011

John Lennon tvrdil: „Nevěřte nikomu, komu je přes třicet!“ Doba kultu mládí měla teprve přijít. Sice již komunisti tvrdili „Mládí vpřed!“, ale k dokonalosti to dotáhli teprve současní managoři. Je-li vám přes čtyřicet, nemáte žádnou cenu. Mladí managoři si za jméno píší většinou MBA, což je obdoba dříve používaného VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu), obojí totiž nahrazovalo a nahrazuje jakékoliv odborné vzdělání, někteří mají dokonce i VŠE a dva roky praxe v bankovnictví. Pak mohou řídit cokoliv od paroplavební společnosti přes poštu až po letiště. Prostě cokoliv a ještě platí pravidlo: „jednou manažer, navždy manažer. Většinou sice o daném podniku nevědí vůběc nic, ale o to raději rozhodují a vymýšlejí nesmysly. V našem státě jsou pro ně zlatým dolem polostátní podniky. Tam potom kolují od podniku k podniku ve stejné platové hladině a se zlatými padáky. Tak například kromě již několikrát zmíněné paní Řezníčkové, putuje po našich podnicích paní Marcela Hrdá. Z ČSA odešla do Letiště Praha, pak následovala Česká pošta, odkud také musela odejít, a nyní řídí poštu na Slovensku.

Správnému a nadějnému manažerovi je kolem třiceti, přes rameno tašku s počítačem, tmavý oblek, nagelovanou hlavu a úzké brýle. Mám takový dojem, že jsou klonovaní. A mám zkušenosti, že takový panák, když se usadí ve své funkci, jeho prvním manažerským výkonem je zbavit se všech, kterým je přes čtyřicet. Jednak proto, že jsou už „staří“, ale hlavně z toho důvodu, že by ho mohli svými zkušenostmi a znalostí daného podniku ohrozit. Takhle mou kamarádku vyhodil z práce třicetiletý managor, který ještě nebyl na světě, když ona už svou profesi dělala. Třicet jedna let bez jediného průšvihu nebo stížnosti. „Tady tenhle papír mě podepište, sundejte si uniformu a jděte domů!“ Tak jí ten citlivý hoch vykopnul, bez nějakého děkuji, prostě: „Seš stará, vypadni! Seš tady přebytečná, tak mazej!“ Inu, citlivý přístup.

Rok si nemohla najít práci. „No jo, dáme vám vědět.“ Nedali. Že umíte čtyři jazyky? Koho to zajímá? Jste stará a my hledáme jen mladé, progresivní, dynamické. Že nic neumí a že ženy nejspíš půjdou na mateřskou dovolenou, to nevadí, ale jsou mladí! Ideálem je třicetiletý se čtyřiceti léty praxe, jenomže takový člověk bohužel neexistuje.

Až před nedávnem se zdálo, že se na Zuzanu usmálo štěstí. Rodinný podnik zastupující jednu nadnárodní společnost hledal vedoucí kavárny, kde se měly prodávat kromě kávy i Lázeňské oplatky. „Vy jste přesně ta, kterou hledáme. Pomůžete nám s výběrem našich zaměstnanců, ostatně vy s nimi budete spolupracovat. Kavárnu otevřeme v květnu, tak vás pošleme do Mariánek, abyste věděla, jak by to mělo vypadat. Až to uvidíte, tak nám sepíšete, jak byste si představovala, aby to dobře fungovalo v Praze.“ A tak Zuzana začala být zase šťastná, přestala mít dojem, že je na světě přebytečná. Hned se pustila do toho, jak by to mělo v takové kavárně vypadat, chodila se dívat na staveniště „své“ budoucí kavárny. Všechno vypadalo najednou náramně dobře. „Vás nám samo nebe seslalo! Co bychom si bez vás počali.“ To se po ročním marném bloudění po trhu práce dobře poslouchá! A dodá to člověku energii a sebedůvěru. „Už abychom otevřeli, už se těším!“ A ten krásný den nastal. Bohužel bez jakékoliv propagace, na místě, kde je jedna kavárna a restaurace vedle druhé. „Sepište, co byste potřebovala, sedneme si na to a doladíme to!“

Jenže v kavárně se objevila trojice manažerů od nadnárodní společnosti („Na ně se můžete vykašlat, kavárna je naše, ti tady nemají co rozhodovat!“). Jenže ta firma evidentně zafinancovala výstavbu kavárny. Začali plácat nesmysly o komunikaci “na zákazníky“, o tom, že tento nápis na polici (cca 3x5 cm) by měl mít jinou barvu, a podobné kraviny, ale o skutečném kavárenském provozu nevěděli absolutně nic. Silně opovržlivě se koukali na tu - pro ně starou a tlustou - bábu, která sice dělala v oboru přes třicet let, ale nezapadala do jejich „korporátní identity“. Nemohli pochopit, že aby mohla „komunikovat na zákazníka“, tak tam napřed musí nějaký zákazník sedět. Pro to, aby tam nějaké zákazníky nalákali, ovšem neudělali vůbec nic.

Poté se diametrálně změnil poměr českých majitelů k Zuzaně. Od „to je výborný nápad, to musíme udělat!“ se přešlo na „no jo, uvidíme“. Najednou nebyl na nic čas. No a celý experiment s kavárnou skončil slovy: „Končíte k patnáctému tohoto měsíce.“ „A proč? Co jsem udělala?“ „Nic, ale nemáte patřičný drajv! A nesplnila jste naděje, které jsme do vás vkládali!“ Zuzana sice netuší, jak v daném případě může „drajv“ změnit to, že kavárna nemá na rozdíl od okolních zařízení stejného typu žádnou propagaci a že cizincům v Praze vůbec nic neříkají lázeňské oplatky (i když jsou velmi dobré), takže ani na ty je nenalákají.

Takže, shrnuto a podtrženo: Tahle země není pro starý!