Když jsem byl malý, sliboval jsem si, že až budu velký, budu mít syna zamlada a ne jako můj táta, který, když jsem se narodil, měl čtyřicet jedna. Určitě mě měl rád, ale měl asi spoustu starostí, a tak neměl čas ani náladu si se mnou hrát. Ale když jsem chtěl jako všichni kluci vláček, tak mi ho táta vyrobil. Nešel ho koupit, on ho postavil, včetně kolejí. Se svým kamarádem Leníčkem začali odlévat kola pro lokomotivy, bůhví z čeho byly elektromotory a z konzervového plechu dělali kotle a kabiny, náplně do propisek a měděné dráty posloužily jako potrubí a v uhláku jsem měl skutečné uhlí. Jako předlohy posloužily prospekty na lokomotivy, které táta tehdy dělal pro výrobce lokomotiv. A tak zatímco moji kamarádi měli všichni plechové vláčky Merkur (vyrábí se dodnes), tak já jsem měl modely nákladní lokomotivy ČKD a elektrické lokomotivy Křižík. Elektrická mašinka byla ze dřeva, protože karoserie byla v podstatě hranatá. K tomu mi táta udělal dobytčák, který byl skutečně z planěk (hranatých špejlí), čtyřosý dobytčák a další vagony. Kromě cisterny „Pilsner Urquel“, která byla výrobkem společnosti Merkur, dělal všechno táta. Výhybky, semafory a šraňky pocházely také z jeho dílny. Jednou jsem dostal k ježíšku nádraží „Honzíkov“. To bylo nádherné, včetně kadibudky a osvětlení. Všechny dveře se daly otevírat a v hale nádraží byla i pokladna a lavice v čekárně. Aby mohli dřevění pimprlíci nastupovat a vystupovat, byla střecha nádraží sundavací. Jednou jsem dostal tunel, který byl z kašírovaného novinového papíru. Byl nádherný, včetně horské chaty. Měl jen jednu drobnou chybu: strašně smrděl. Zápach klihu nevyvanul ani za rok.

Táta byl ohromně šikovný a uměl snad všechno. Tuto vlastnost jsem po něm bohužel nezdědil. Šikovností nevynikám a kutil už vůbec nejsem. Na druhou stranu si táta se mnou nehrál ani si se mnou nikdy nepovídal, nepamatuji si, že by mi někdy vyprávěl pohádky. On si vůbec s nikým moc nepovídal. Nádherně kreslil a ještě líp fotil. Pamatuji si, že za ruku mě vzal jedině o vánocích. To jsem strašně prudil a aby máma vůbec mohla něco udělat, tak mě vzal za ruku a obešli jsme spolu hřbitovy. Se ségrou jsme tomu později říkali „funerální rallye“. Moje sestra po něm zdědila talent na kreslení, já zase nic. Když jsem začínal fotit, měl jsem dojem, že jsem umělec jako táta. I když jsme doma měli plnou skříň fotopapírů, já jsem si své musel kupovat. Táta měl plnou polici fotoaparátů kategorie Leica či Hasselblad a já si musel našetřit na Zenit 3M, což byl ruský fotoaparát, který měl tu dobrou vlastnost, že základní objektiv Gelios mizerně kreslil a fotky byly ostré od clony 5,6. Kdo měl tehdy ruskou kopii Leicy Zorkij, ten na tom byl podstatně lépe, to byl dokonalý foťák. Zenit ještě trhal filmy, takže si člověk přivezl z dovolené spoustu nenaexponovaných filmů, protože jak se protrhla perforace, tak všechny obrázky byly na jednom políčku! To bylo k vzteku.

Byl jsem za umělce a myslel jsem si bláhově, že stačí chodit s foťákem přes rameno a budu umět to, co táta. Že i zde platí řemeslo + talent = úspěch, to jsem pochopil až po odeznění puberty. Mám kamarádku, která byla zamlada strašně hubená, ale měla ohromná prsa, která odolávala gravitaci, přímo nepoměrná ke své postavě. Měl jsem dojem,že když se svlékne a já ji vyfotím, zařadím se někam mezi Ludwiga a Drtikola. Je to vlastě jednoduché, prsatá nahatá holka musí být úspěšná! Určitě by byla, kdyby ji fotil někdo jiný. Byla pro každou srandu a ochotně se svlékla. Mně z té krásy švidraly oči. Přemohl jsem své pudy a nafotil několik filmů. Některé snímky jsem dělal na terase jejich domu. Pod terasou byla zastávka autobusů a i když to bylo ve čtvrtém patře, lidé čekající na autobus čučeli nahoru. „Tu ruku si dej sem a prohni se, přimhuř oči!“ vydával jsem povely, jak jsem to viděl ve filmu Zvětšenina. Nemám modré oči a neměl jsem bílé džíny ani Hasselblada jako David Hemmings a do talentu Helmuta Newtona jsem měl rozhodně dál než do Ameriky. Ale v tu chvíli jsem si připadal jako oni. Bohužel i konečný výsledek se diametrálně lišil. Když jsem opustil temnou komoru a ukazoval fotky tátovi, mlčky je pozoroval a nakonec vydal zdrcující verdikt: „No fajn, a kde máš ty dobrý?“ Maminka cítila mé ohromné zklamání a pokoření, a tak řekla: „A proč mu nevysvětlíš, jak se to dělá? Nauč ho alespoň řemeslo!“ Táta něco zabručel, jako že to je marný, a odešel. Nejsem soutěživý typ, ale nezatrpkl jsem, koupil jsem si několik knížek o fotografii a řekl jsem si: “Tak ty chceš vidět ty dobré fotky, jo? Tak to budeš čumět!“ Chodil jsem vykládat vagóny, abych si ušetřil na dobrý aparát. Bohužel, když jsem měl svou první výstavu, táta se na to mohl koukat akorát z nebe…

Táta měl dost strašné dětství, jak jsem se dozvěděl, a tak většina jeho problémů se mnou nejspíš pramenila z toho. Já měl naopak díky dědovi a strejdovi dětství úžasné. Tak jsem chtěl, aby můj syn, nebo dcera měli také takové dětství. Ne, já budu mít syna zamlada, ne až budu starý, a budu spíš jeho kamarád a ne přísný otec. Opravdu jsem se činil: když se narodil Honza, bylo mi třicet pět! Druhou polovinu svého předsevzetí jsem ale splnil. Když byl Honzovi rok, tak jsme zůstali sami a já začal být táta-máma. Nebýt mé maminky, těžko bych to zvládal. Bylo to někdy dost napínavé, ale dnes, když na to vzpomínáme, tak se tomu smějeme. Kočárek všude překáží, a jak se Honza udržel, nosil jsem ho na ramenou a on se mě držel za vlasy. Při tom jsme si povídali. V redakci dostal kus papíru a s Mirkem Balousem si malovali letadýlka.Když byl větší a já dělal u cizí letecké společnosti, bral jsem si ho do práce na noční. On to považoval za dobrodružství a ne mnoho kluků si mohlo hrát v Concorde, nebo v Boeingu 767! A tam se naučil, že k takové technice musí mít respekt, a dnes, když se tím živí profesionálně, přijde mu to k duhu. Opravdu jsme byli (a jsme) spíš kamarádi než rodič s ratolestí.

Od dávných dob trávíme spolu každý rok týden dovolené, které jsme začali říkat „trio Honzas“, protože s námi jezdí i synovec Honza. Je to přísně „pánská jízda“. Máme každý svou „ameriku“ a vyrážíme na chalupu mé kamarádky. Odtud podnikáme poznávací výlety za krásami naší vlasti. Před dovolenou se synáčci dohadují, co se bude vařit a v jakém pořadí. Polévka je jasná, to je po-pa. Polévka po-pa (pondělí až pátek) vzniká tak, že se vezme patřičně velký kastrol a udělá se třeba kuřecí polévka. Druhý den se do ní přidají nudle, pak česnek, potom karí, no a když už je tam to indické pálivé karí, pomalu se přejde na gulášovou a v sobotu to klidně už může být i čočková. To se děje v jednom kastrolu, který se nemeje, pouze se dolévá voda a dodávají ingredience. Možná, že nějaký gurmet by při takové polévce zesinal a potupně vrhnul, ale děláme ji nejméně patnáct let a stále má úspěch. Naopak letos synovec může přijet až ve středu, a tak nás požádal, abychom mu odlili do malého kastrůlku původní šarži… A večery, teď když jsou dospělí, trávíme vyprávěním příběhů při víně a grilováním. Vlastně synovec víno nepije, tak kouřením doutníků.

Takže tento týden máme zase pánskou jízdu a všichni se už na to - těšíme!