Proběhly oslavy ukončení války v Evropě. U nás se stále pereme s tím, že v době „divokého odsunu“ bylo zavražděno mnoho nevinných lidí, kteří se provinili jen tím, že byli Němci. Já sám na to nemám vyhraněný názor. Podle vyprávění jednoho člověka, s kterým jsem se setkal v Krkonoších a který to zažil, nejaktivnější v tomto bezuzdném řádění byly Revoluční gardy (přezdívané též „rabovací gardy“). V těch byli většinou ti, kteří si silně zadali s gestapem a s německou brannou mocí. Když už o nic nešlo, rychle odhodili minulost, nad kterou by se leckomu zvedal žaludek, a nahradili ji stejně „kvalitní“ budoucností. A tak začali ve jménu očisty národa „hrdinně“ vraždit. Pravdou na druhé straně je, že Němci zavraždili mnoho Čechů jen tak, pro nic, a že to byli také Němci, kdo v rámci lebensraumu obsadili Evropu a ze Slovanů udělali občany druhé kategorie. A také to byli Němci, kdo řval, že chce zpět do Říše.

Bohužel, nás osvobodili Rusové. Někde bylo „osvobození“ na hony vzdálené obrazu, který o tom šířili komunisti: rozesmátí a unavení vojáci s kyticemi šeříků vítáni dívkami v krojích. Zejména na malých vesnicích Rusové řádili jak kmeny Visigotů na dobytém území. Nějak jim nedošlo, že nejsou na nepřátelském území a že ženy a dívky nejsou válečnou kořistí, stejně tak majetek občanů, který mnohde považovali za svůj.

Jeden kamarád mně vyprávěl příběh, který se udál jeho strýci v květnu 1945. Bydlel dejme tomu u Benešova. Přijel večer vlakem a z nádraží musel jít domů pěšky přes les. Cestu znal nazpaměť, šel po ní tisíckrát. Když byl v lese, vyskočil proti němu Rus se samopalem v ruce. „Stój! Hande hoch!“ řval směsí ruštiny a němčiny. Strýc se málem po.. Jednak se lekl, protože když ráno odjížděl do Prahy, Rusové v lese nebyli, a taky potmě v lese se koukat do hlavně samopalu je jen pro otrlé.

Rus ho strkal před sebou samopalem, který měl strýc zabodnutý mezi lopatkami. Takhle ho dostrkal až na mýtinu, kde měli vojáci tábor. Na ohni pekli maso a hojně popíjeli vodku. Voják ho dostrkal až před velitele s tím, že ho načapal v lese. „Jesť u těbjá kakája nibuď bumážka?“ Strýc, který se jmenoval Brdičko, podal třesoucí se rukou ausweiss s fotkou a se jménem. „Kak těbjá zovut? (Jak se jmenuješ?) Tvojá familia, name!“ „Já se jmenuji Brdičko, prosím,“ kuňknul strýc. Ruský velitel se postavil, byl to metrákový obr a zařval: „Kak? Ty Brďůža?“ „Ano, jmenuji se Brdičko.“ „Továrišči, on Brďuža!“ řekl a objal ohromnou tlapou chudáka strýce. Všichni vojáci se kolem shlukli a vytřeštěně na něj koukali: „Vy Brďuža?“ „Ano, jmenuji se Brdičko!“ „On Brďuža!“ Obr vyštěkl na jednoho vojáka, aby nečuměl a koukal Brďužu uctít. V tu ránu měl v ruce plecháč plný lihu, o kterém velitel tvrdil,že to je vodka. „Brďuža, prones přípitek!“ Vytřeštěný strýc, který vůbec netušil, co se to kolem něj děje, pozvedl plecháček a řekl: „Na zdraví!“ Vojáci se postavili do pozoru a zařvali jak jeden muž: „Na zdarovje!“ a obrátili do sebe své hrnky. I Brďuža. Když čirou tekutinu polkl, vyjely mu oči z důlků. Taková to byla síla! Zakuckal se. Obr ho přátelsky bouchl do zad: „Nu vot, moloděc?“ A hned mu nalil další stakan. „Da zdravstvujet krásnaja armija (Na zdraví rudé armádě)!“ A tak to šlo - jeden voják za druhým pronášeli přípitky a házeli do sebe stakany čehosi. Jenom strýci nalévali z lahve s nálepkou, na které bylo napsáno „Boдka (vodka)“. Když už byl strýc „na šrot“, velitel se rozzářil, protože dostal nápad: „Ty Brďuža, jesť u těbjá lóšaď (Brďužo, máš koně?) Nět? U těbjá nět lóšaď?“ Strýc něco drmolil, že nechce koně, ale zkuste odporovat obrovi, který má v sobě sud lihu a přes rameno samopal. Velitel cosi zařval a za chvíli přivedl vojáček z lesa koně. „Brďuža, eto tvoja lošaď! (To je tvůj kůň!)"

A tak se potácel zcela opilý strýc lesem a vedl si koně. Ještě dlouho slyšel z lesa volání: „Da zdravstvuj Brďuža!“ Netušil, s kým si ho spletli a kdo vlastně byl Brďuža.

Když se dopotácel domů, bylo již světlo.Jeho žena, mrtvá strachy, že se mu něco stalo, stála ve dveřích a když viděla to potácející se sousoší koně a svého manžela, spráskla ruce a začala plakat: „Brdičko, proboha, kde ses tak zřídil a že tys ukradl Rusákům koně? Kriste pane, vždyť tě zastřelí! Novákovou zastřelil jenom proto, že jim nechtěla ukázat prsa, a tys jim ukradl koně, člověče nešťastná, za to je kulka! A kam toho koně schováme? Ježíši, já jsem vzala magora, tebe snad kojila máma odvarem z makovic, takovej blb musí bejt snad z dvočat,na jednoho je to moc!“ „Matko, neser, velitel kozáků mně dal koně a tady to vyznamenání, heč! Povídal: ´Brďužo, když nemáš koně, tak já ti jednoho dám´, ale musel jsem se s nima napít, no a tak nás tady máš!“

Strýc upadl do postele oblečený a okamžitě usnul. Vystřízlivěl až druhý den. Manželka do něj stále hučela, že toho koně musí vrátit, a tak vzal milého koně a šel s ním zpět do lesa. Jenže po vojácích se slehla zem. Zbyla tam po nich jenom zválená tráva a doutnající ohniště. Tak se už nikdy nedozvěděl, kdo je Brďuža, ani co to bylo za vojáky. Vynořili se jako přízrak a stejně tak i zmizeli. Své tajemství vzali s sebou.

Strýc dal koně kamarádovi, který měl hospodářství a kůň se mu hodil. Ale souzen mu nebyl, v padesátém roce mu ho zabavili komunisti, když ho „rozkulačovali“, a nic nebylo platné, že to byl dar od Rudé armády. Tak to byl jeden příběh, který se nikde v historii nedočtete.