„Honzo, to myslíš vážně, že si zítra půjdeš koupit košili? Skutečně ses sám rozhodl, že dobrovolně půjdeš do hadrárny a koupíš si košili? Co tě to popadlo?“ Takhle reagovala Zuzana na mé rozhodnutí, že si půjdu koupit nějaký textil na sebe. Kdo mě zná, ten ví, že asi žádným „metrosexuálem“ nejsem. Pro většinu normálních chlapů je strašlivým utrpením si jít koupit cokoliv na sebe, stejně tak i pro mne. Ale bílá košile je mi malá, nejspíš jsem z ní vyrostl, a tak abych si nepřipadal blbě, si musím „chca-nechca“ (úsloví mé maminky) koupit novou větší.

Mám v práci kolegu a ten o sobě odvážně tvrdí, že chodí rád nakupovat s manželkou. Dokonce i hadry! Já mu nevěřím, buďto je tak pod pantoflem (spíš pod lyžákem), že má dojem, že ho to baví, nebo prostě kecá. Vlastně mám ve svém okolí jednoho člověka a ten se vyžívá v nákupu oděvních součástek, ale je 4%, a tak se nepočítá. Když jsme v Londýně, tak má Zuzana jeden až dva dny vyhrazené na nákupy. Já si odjedu do muzea v Hendonu nebo do nějakého jiného a tam si medím a ona pobíhá po krámech celá šťastná, že se nemusí koukat na otrávený obličej svého milovaného. Večer se sejdeme doma a oba jsme spokojeni. Každý jsme si prožili den podle svého, oba nás bolí nohy, ale oba jsme šťastni a tak to má být. Další variantou vhodnou pro krátkodobé odpoutání se od nákupního běsu je najít nejbližší knihkupectví a určit čas, kdy se před ním sejdeme. V USA a v Kanadě to jsou knihkupectví řetězce Borders, kde je i kavárna, člověk si vybere nějakou knížku, vezme si ji do kavárny, dá si kávu a užívá si. V New Yorku je jedno toto knihkupectví u Madison Square Garden a kavárna je v prvním patře, takže se člověk může kochat kolotáním života v břichu světa a čas tak příjemně plyne. Zatímco partnerka šílí po krámech, my muži rozvážně popíjíme kávu a kocháme se.

Jednou se mnou má družka pěkně vydrbala. Řekla mi, objevila na Mannhattanu skvělý modelářský krám, že bych se tam měl podívat. Jsem naivní, neprohlédl jsem tuto nordickou lest a opustil jsem příbytek, byť jsem měl rozečtenou velmi zajímavou knihu. „Kde to je? Tady? Ale tady jsem nikdy nic takového neviděl, tady je jenom dolaráč a nějaké hadrárny. Sakra, hadrárny, já naletěl! Já hlupák stará jsem naletěl jak malé děcko! Skutečně, zatáhla mě se slovy „no, když už jsme tady“ do jednoho krámu s pánskou konfekcí, kde již předtím vybrala obleky mé velikosti. Obchodník se šábes deklem na hlavě se uklonil a s poťouchlým výrazem v obličeji povídá: „Jaká čest, že se pán obtěžoval! Jistě jste dnes nemohl dospat!“ A hned mě táhl ke kabince, kde ležely připravené obleky. Vzal jsem první a povídám: „No jo, ten bude výborný, to vidím!“ „Musíš si ho vyzkoušet, Honoušku,“ povídá Zuzana a podává mi kalhoty. Než jsem řekl švec, měl jsem své dole a nové na sobě, k tomu sako, které bylo malé. Obchodník čile odběhl kamsi do útrob krámu a přinesl správnou velikost saka. „Nojo, nohavice jsou dlouhé, ty upravíme, postavte se tady na ten stupínek, prosím,“ a už si křídou maloval správnou délku kalhot. „Tak dáme za cenu jednoho obleku dva, že? A košilku, co?“ “Já chci jenom jeden oblek a bez košile.“ „Ale kravatku si vezmete, že?“ „Ne, nechci kravatu, ani košili, ani další oblek!“ Obchodník zřetelně posmutněl a já vypadl s tím, že si odpoledne pro oblek dojdu. Proti tomu nákup výfuku pro mé stařičké auto, kdy jsem musel až za město do velkoskladu, byla bižuterní záležitost! Tato lest, jak mě Zuzana donutila koupit si oblek, byla dlouho jejím veselým číslem na různých večírcích.

Jednou seděla Zuzana se svou sestrou při skleničce vína a obě svorně nadávaly, jek je obtížné donutit partnery, aby si koupili něco na sebe: „Já se z Martina zblázním, ten když si má koupit něco na sebe, tak jenom vrčí a kouká se jak vrah.“ „No, s Honzou je to stejné!“ A tak, protože neseděly na sucho, dostaly nápad, že nás pošlou společně nakupovat, jenom Martina a mě. Nápad to možná nebyl špatný, ale to provedení asi neodpovídalo zcela jejich představám. Sešli jsme se s Martinem s tím, že je to strašná otrava nakupovat a že bychom měli napřed jít někam udělat přípravu a věc řádně promyslet. Tak jsme promýšleli a promýšleli a čas nám příjemně v Blatničce plynul. Když jsem šel pro já nevím kolikátou inspiraci, Martin se podíval na hodinky a povídá: „No, teď už to asi nemá cenu někam chodit, ale alespoň jsme si utřídili v hlavě, co bychom si asi tak měli koupit, kdybychom si šli něco koupit. To je myslím pozitivní, z toho budou mít holky radost.“ Dlužno podotknout, že neměly.

Jednou mě Zuzana vyhecovala, že už nemám žádné čisté triko, že tady za rohem je obchod a tam mi něco koupí, mají tam také kalhoty a boty. Mně tedy bylo divné, že krám se otřásal technem a prodavači byli potetovaní a koukali na nás dost udiveně , ale mám Zuzanu rád, a tak jsem tam vešel. Zuzana běhala jak motorová myš po krámě, který byl poměrně rozlehlý, a sbírala z věšáků předměty velikosti XXXL. „Na, vyzkoušej si to a tady ty boty se mně zdají dobré, zkus si je!“ Kalhoty mi byly jenom jedny, boty jsem viděl, že mi jsou. „Tady jsem vybrala trika, já myslím, že jsou dobrá, tady na tom jednom je jenom takový malý indián v rohu, to snad nevadí, ne?“ „Tys, drahá, neviděla to triko z druhé strany, že?“ Na druhé straně byla přes celou plochu stříbrná lebka s německou helmou s nápisem „Born to run“. Byli jsme totiž v motorkářském krámě….

A tak jsem odešel z krámu a Zuzana se mě ptala, jestli jsem si vyzkoušel ty boty. „Proč? Ty mi určitě jsou.“ Zuzana dostala záchvat zuřivosti: „No to snad není možné, ty sis ty boty fakt nevyzkoušel? Panebože, do čehos to duši dal!“ Samozřejmě, že jsem si je vyzkoušel, ale když tak hezky zuřila, musel jsem ji nechat, aby vyplavila z duše vše, co ji tam tížilo. Večer jsem otevřel láhev s dobrým vínem, abych odčinil, co jsem natropil.

No a tak jsem byl zcela dobrovolně nakupovat košili, protože večer jsme šli na swingový ples a tam přeci jenom nemohu jít v džínách a v triku. To pochopím i já. Dopadlo to dobře, košili jsem koupil a protože byla jakási akce, tak jsem koupil tři za cenu jedné! Bože, jak já to umím!