Jo, to byly časy, když jsme jezdili na našich kolech „plošinu“ na parkovišti za garážemi! Tepláky byly nejlepší oblečení a bylo úplně jedno, čím byl koho tatínek. Jezdili jsme jako šílení po škvárovém plácku za příslušného řevu: Láďa, neboli Lebislav, Syn, čili Jirka (dnes s původním jménem Georgi), Jirka, čili Kávon, Dlouhé Šubo, neboli Šubáno, čili Honza, prostě naše parta ze školy.

Většina měla kola značky Pionýr, já měl tříčtvrteční kolo Junior. Bylo neuvěřitelné, co kola, překřtěná na araby (nevím už proč), vydržela. Kromě šrámů a sem-tam píchlých kol, byla kola stále pojízdná. Lepení si každý vozil s sebou, když došly záplaty, tak jsme skočili k panu Pěknému do garáží. Ten vždycky něco zabručel v tom smyslu, že se stejně jednou zabijeme, koukal se přes brejle a kola nám zalepil. Nepamatuji si, že by nás někdy vyhodil. Nevím jestli to bylo tím, že jeho nejmladší syn Láďa se také snažil zmrzačit nebo jestli byl jenom tak hodný, asi tak od obojího. My jsme mu za to třeba umyli auto. Nám bylo mezi deseti a patnácti. Na fotkách z naší ulice je vidět, že její slepý konec byl hliněný s trávou uprostřed, vypadalo to jako zmenšená dálnice. Nad naším domem byl kopec,kde tehdy nestály sběrné suroviny, a z něj jsme se řítili na kolech dolů. Člověk musel být opravdový srdcař, aby to pustil. Jenom srdcaři to jezdili bez brzd. S výkřikem „Maminka vždycky říkala - děti nikdy nebrzdit!“ jsme se řítili kopcem dolů a je zázrak, že se tehdy nikdo z nás nezabil.

V ulici Na vršku bydleli dva bráchové. Byl od nás starší asi o pět let a první měli motorky.Ti vyjížděli kopec opačným směrem a strašně „machrovali“. No, kam jsme se my mohli na ně hrabat! Všechny holky na ně toužebně hleděly. My jsme byli vedle nich úplné nuly. Oba chodili v tílkách, aby bylo vidět jak jsou „namakaní“. Já, absolutní nesportovec, jsem se zmohl jenom na uštěpačné: „No, abyste se nepos….!“ Moje ségra a ostatní holky z ulice po nich šílely. Nakonec toho krásnějšího všem vyfoukla Budule, přišla do jiného stavu a bylo po hehe.

Po devítiletce se naše cesty rozešly. Celá třída šla na „turbovku“, což bylo gymnasium v ulici Nad Turbovou. Já věděl, že chci „dělat“ letadla, a tak jsem šel svou cestou a dal jsem si přihlášku na leteckou průmyslovku v Masné ulici. Na tuto školu měpřivedla nějaká momentální láska mé ségry, která tam absolvovala (tedy ta její dočasná láska). Alespoň k něčemu má člověk starší sestru! Odložili jsme s definitivní platností kola a začali býti dospělými. Tedy, upřímně řečeno, snažili jsme se o to. V té době jsme měli dojem, že jsme mnohem dospělejší než naši rodiče. Někteří z nás na důkaz dospělosti začali kouřit. Mě z kouření vyléčil můj bratranec. Po jeho vyučovací hodině jsem nevěděl, jestli mám do záchodu strčit napřed hlavu nebo zadek. To trvalo skoro týden a já od té doby vím, že našemu státu v daních uvalených na cigarety nedám ani vindru (bohužel, můj synek to dnes daněmi za cigarety platí i za mě, hulí jak darebná kamna. Holt neměl takového učitele, jakého jsem měl já).

Já jsem začal nosit dlouhé vlasy. Holdoval jsem big beatu. A byl jsem přesvědčený, že mi leží svět u nohou. Když mně bylo osmnáct vtrhly sem loupeživé hordy, které vedli Rusáci. Když jsem viděl, jak nám příslušníci národa, který nám byl léta dáván za vzor, zasvinili školu, navždy jsem se rozloučil s touhou po poznání velké země sovětů. Od té doby jsem věděl, že nikdy, a to ani náhodou, bych nemohl nic mít s komunisty. S hrůzou jsem potom koukal, jak lidé, a to i ti mně velmi blízcí, se ke komoušům dali. Někteří začali skutečně stoupat po pomyslném společenském žebříčku vzhůru. V práci jsem viděl, jak lidé, kteří neuměli jinak než česky, sprostě létali na zástupy do New Yorku či Singapuru. Na co vzdělání? Stačí být v partaji, nejvyšší dosažené vzdělání nedokončená devítiletka a bruslařský kurz a člověk mohl dělat třeba diplomata. Hlavně se cenila loajalita a studium marxismu-leninismu, to nahrazovalo jakékoliv vzdělání.

Po devadesátém roce jsem si myslel, bohužel zcela bláhově, že se to změní. Ano, všichni „hrdinně a odvážně“ zahodili legitimace, ale na lukrativních postech zůstali nadále. Z bývalých zapálených komunistů se stal vzájemně se podporující spolek podle hesla: „Já tě povytáhnu, ty mě popostrčíš!“ A tak když mě ujišťovala jedna kolegyně, bývalá předsedkyně partaje u stevardů a kamarádka mé tehdejší ženy, že jsme všichni teď na stejné startovní čáře a je jen na nás, jak se zařídíme, řekl jsem jí, že někteří z nás jsou k té čáře blíž. Dost nechápavě na mě tehdy koukala. Když jsme se po několika létech sešli, požádal jsem jí, jestli by mohla jmenovat alespoň jednoho jediného šéfa u našeho podniku, který nebyl v KSČ. Žádný takový neexistoval.

A tak mám dojem, že jsme se v roce 1990 radovali velmi předčasně. Noví kapitalisté v bílých ponožkách a černých mokasínech s fialovými saky začali dávat najevo okázale své bohatství. Že vypadají jako idioti, to je nenapadlo. Pan profesor tvrdošíjně vytruboval do světa prostopravdu, že zná jenom jedny peníze, a to platné, a že životní úspěch se hodnotí jen podle peněz. Ti, co nerozházeli peníze vypůjčené od státu za safari a podobné blbosti, ale dál investovali, začali chápat, že móda se ubírá jinou cestou, začali chodit v oblecích od Bosse, ale zavedli zase jinou stupidní módu - kupovali si od policajtů mafiánské SPZ, aby ukázali, že patří ke klubu výjmečných. A čím jsou výjimeční? Že mají peníze na to zaplatit si policajty, právníky a že jsou v podstatě nedotknutelní? Jako blb z dálnice, kterého mimo známého incidentu na dálnici D1 také natočili, jak zablokoval autobus na pražském okruhu. Ale nic se neděje, všechno je v pořádku. Jak říkal pan Werich: “Jede se dále močálem černým kolem bílých skal.“

A tak s láskou vzpomínám na dobu, kdy nám stačil hrnek čaje a chleba se sádlem a s cibulí, hlavně hrr ven a sednout na araba a jezdit „plošinu“. Bylo nám v té době úplně jedno, co řekl soudruh prezident Novotný a který soudruh k nám přiletěl na návštěvu ze země, s kterou nás pojilo tradiční a nerozborné přátelství. To prožívali snad jen televizní a rozhlasoví redaktoři. Když dnes poslouchám o neuvěřitelných částkách, které někdo dostal jako úplatek, ale nikdy se nic nevyšetří a pak se tito bezskrupulozní lupiči na nás culí jak Matěj na jelito z televizních obrazovek a dávají tak najevo nám, co jsme jim k tomu korytu pomohli, jak hluboce námi pohrdají.

Tak volám: „Vraťe mi mé tepláky a araba, vraťte mi zpět mé dětství s čajem a chlebem s hořčicí, nebo se sádlem a mého dědu, aby mi mohl večer vyprávět neuvěřitelné příběhy!“