Nejsem odborníkem na hudbu, a to jakoukoliv. Jako dítko školou povinné jsem se učil hrát na piáno a po šesti letech to naši vzdali. I když se u nás doma scházela hudební společnost a hrávávali u nás v hale a mně se to líbilo, nezanechalo to ve mně ctižádost naučit se hrát jako Ropek nebo Průcha. Rád jsem je poslouchal, ale má lenost nad uměním vždy zvítězila. Můj profesor na „lidušce“ tvrdil, že mám talent, ale že jsem strašně líný. Hudební teorie mě přímo iritovala a když jsme jenom trochu mohli, tak jsme s bratry Leníčky z hudebky zdrhli a věnovali se bohulibějším zálibám jako kouření a pití čůča.

Má teta, „oper singerin“ z Berlínské opery, která se starala o tátu, když byl malý, k nám jezdila z Berlína a zpívala nám se ségrou všechno možné a k tomu hrála na piáno.Pamatuji si, že to byla i jako stará paní krásná ženská a nádherně voněla. Odpoledne, když se po obědě vyspala, si sedla ke klavíru a když se rozezpívala, tak si nás posadila každého z jedné strany piána a vybídla nás, kterou si s ní dáme. I když s námi již začínala mlátit puberta, tetička byla takovou osobností, že jsme ji nedráždili svým „hovadským“ (výraz mé maminky) chováním. A dokoce jsme s ní celkem ochotně zpívali. Z mé strany to bylo tzv. „čalghi“, což byl dědečkův výraz pro můj způsob zpěvu.

Čalghi jsem zpíval zejména, když dědeček chtěl naštvat babičku, což bylo poměrně často. Když mě při tom nedoprovázel na housle či violu, seděl někde v úkrytu, kde ho babička neviděla a zdviženým palcem mě ukazoval, že mám přidat na intenzitě, že zpívám málo hlasitě. Děda si klidně vlezl do krbu, odkud mě dirigoval. Babička se napřed podívala, jestli ho někde nevidí, jak mě ponouká, pak začala mlátit nádobím, aby mé vytí přehlušila, a končilo to většinou vrhem nějakého kastrolu po ubohém vnoučkovi. Naštěstí měla špatnou mušku a nikdy netrefila. Když kastrol dopadl, děda vylezl ze svého úkrytu a s úsměvem sobě vlastním se zeptal: “Vlastičko, neupadl ti tady ten kastrůlek?“ a podal babičce pětilitrový kastrol, který měl navždy umlčet mé vytí.

Za tyto mé pěvecké výkony jsem dostával kakaového Pribiňáčka, což bylo dědovo oblíbené platidlo. Vzal mě za ramena a odvedl mě navýsost spokojený do jídelny, kde se mě zeptal, jestli mě zajímá, jak uprostřed bitvy opravoval nabíjení děla na bitevním křižníku Viribus Unitis. Děda si uměl tak neuvěřitelně vymýšlet, že si to chodila poslechnout i moje maminka: „Táto, slyším to už posté, ale je to po každé jiné, jsi fakt borec!“ „Jo, dcero má jediná, víš kolik tam bylo děl? A kolika bitvama jsem prošel, tedy loď a já?“ „Ještě že ti ji potopili, ty bys válčil furt, že jo?“ „Nezdárné děvče, legraci a šprťouchlata si děláš ze svého stařičkého otce, aby tě pánbůh nepotrestal a neměla si stejně ukecaného a prolhaného syna, jako máš otce!“ Jak věštecká slova!

Když moji hudební učitelé nikterak nezanechali stopu v mém snažení, začal jsem se o hudbu zajímat víceméně pasivně. Můj pokus být rockerem skončil potupným vyhozením ze skupiny a čalghi jsem provozoval se svým skvělým bratrancem po půllitru rumu. Nikdo nás nerušil. Tedy jen do té doby, než bráchanec vytáhl svou „křídlovku s upilovanou hlavní“, což byla trubka, kterou přejela Tatra s pískem a Todor ji zkrátil a opravil. Člověk, který na ni chtěl zahrát, musel mít abnormální vitální kapacitu plic. Dokonce ani Pavel Klikar, hudebník par excellence, na ní vyloudil melodii jen s vypětím všech sil. „To se to to hraje na ten tvůj kornet, ale nech si ho přejet Tatrou a uvidíš, jaká je muzika dřina!“ Pavel je velice slušný člověk, tak jenom podal bráchanci trubku s tím, že se na ni dá hrát jen velmi obtížně. Jak říkám, velmi slušný člověk.

A tak jsme s bráchancem chodili poslouchat big beat, což byl tehdejší výraz pro rock. Klub Olympic, divadlo Sluníčko, později F-Club na Smíchově. Olympic s Chrastinou, Kleinem a Pacákem za bicíma byl skvělý. Bylo to dávno před jejich angažovanou tvorbou v sedmdesátých létech. Miloval jsem Matadors a Framus Five. Michal Prokop mě dodnes fascinuje a jeho politický exkurs považuji za hovadinu, ale člověk se něčím živit musí a beat není zrovna pro zlatokopy. Když jsem sám doma, pouštím si vinylové desky se Sodomou a Prokopem a dodnes žasnu, jaké jsme to měli v šedesátých létech skvělé zpěváky. Proto mě dohání k šílenství recyklace neuvěřitelného braku z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy obchodně velmi zdatný kolotočář chrlí jeden muzikál za druhým a zázrak plastické chrurgie, který se soudí s půlkou republiky, poskakuje jako mladé kůzle a jejím oblíbeným tématem je, jakým byla disidentem.

Jindřich Goth napsal článek pro časopis Instinkt o slovenské skupině Elan. Pod ten bych se také podepsal. To je také neuvěřitelný recyklát. Z vystoupení jejich lídra mám dojem, že když ho sbírali po bouračce na ulici, tak mu do té hlavy omylem něco přihodili, protože taková moudra soudný člověk ani snad z huby vypustit nemůže. To, že zpíval na volebních setkáních s Mečiarem, o úrovni tohoto člověka lecos vypovídá stejně, jako když David zpíval socanům.

Je pravda, že mě nikdo dnes nenutí, abych tyto zombie pop music poslouchal. Poslouchám rádia, kde zaručeně nebudou. Když jsem Honzovi Hamerníkovi z Radia Beat nabídl, že si do jeho pořadu vezmu komplet cédéček s Míšou Davidem, dvakrát polkl naprázdno a musel jsem mu otevřít další lahev, aby takovou nehoráznost spláchnul. S televizí je to horší, tam se člověk oživlým mrtvolám ubrání jedině vypnutím. A tak na sebe televizi pouštím jen v případě Vražd v Midsomeru a M.A.S.H.

Vraždy v Midsomeru mám rád nejenom kvůli ději, ale miluji krásné anglické domečky, které jsou jak pro panenky. Vím, že žádný Midsomer neexistuje (i když má sestra tvrdí opak), že seriál je natáčený v různých lokalitách. Některá pokračování jsou natáčená v Guillfordu, kde jsem bydlel a městečko jsem si zamiloval. Je tam také železniční muzeum, ale tam cheff inspector Barneby nic nikdy nevyšetřoval. No, snad tam také někdy někoho zamordují a bude důvod tam zajít.

Než se dívat na recyklované zpěváčky či na naprosto šílené rychlokvašené hvězdičky, raději si sednu do arkýře a pustím si stará LP (pro mladé: dlouhohrající desky) a užívám si blues, soul, ale i Mamas and Papas a další. Hned mám skvělou náladu a dobrá hudba na mě působí jako příjemná sprcha.

***********

Knihy si můžete objednat zde