Má žena byla vyhozená z práce po jednatřiceti létech. Vyhodil ji vedoucí, který ještě ani nebyl na světě, když ona už létala. Svět patří mladým! Moderní manažeři vypadají jako klonovaní: všichni mají oblek od Bosse, úzké brýle, nagelovanou palici a nesmírné sebevědomí. Jejich sebevědomí většinou vysoce převyšuje jejich reálné schopnosti. Jejich znalost začíná a končí u sestavování grafů a tabulek, o čemž dokáží i hodiny žvanit. Dokáží organizovat „brain stormingy“ a „team buildingy“ (někteří ani netuší, jak se to správně píše, jak jsem se dozvěděl z mailu jednoho takového „super managora“). Tak jako za mých časů bylo předpokladem pro vysoký flek absolvování Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML), nyní veškeré odborné vzdělání v daném oboru nahradí „nedělní škola“ v Čelákovicích a jiné, které udělují titul MBA. Kdo má tento titul, umí úplně všechno.

Je pravda,že po státních podnicích koluje i starší generace manažerů, kterým třeba stačí Vysoká válečná škola v Kyjevě, a je úplně jedno, jestli řídí nemocnici, aerolinie nebo drůbežářské závody. Pamatuji si jednu paní, která dělala v General Foods, v Telekomu, pak přešla k ČSA, když ji vyhodili od ČSA, objevila se ve Zlatých stránkách, když byla vyhozena odtamtud, šla na Slovensko, kde působila poměrně krátce jako špičková manažerka, aby se objevila jako prodejní manažerka v Evectoru a prodávala letadla. A dnes? Tato věru univerzální žena, původním vzděláním inženýrka chemie, je vedoucí zákaznického centra ČEZu! Jednou manažer, navždy manažer!

Kdo uvedl svět do krize? Že by řadoví zaměstnanci? To asi těžko. Také to jistě nebyli manažeři, kteří v oboru pracují několik generací. Daleko spíš ti mladí a draví manažeři bez jakýchkoliv znalostí, ale s o to větším sebevědomým. kteří se vydrápali přes lidi typu Lee Iacoccy, Tomáše Bati nebo Thomase Sperlicha.

Vždy s nástupem nového manažera čtu, kterak je úspěšný a jaké má vize. A také to, že přišel z bankovnictví. Všichni jsou s titulem MBA, který se u lidu prostého překládá jako "mladý, blbý, arogantní". Jak může být ve třiceti úspěšný? Když je v padesáti za člověkem kus pořádné práce, tam je čím se chlubit, ale ve třiceti? Co mohl takový člověk dokázat? Jedním slovem: nic. A tak kolují mezi podniky s notebooky v podpaždí. Na nich mají úžasné grafy, na kterých ukazují své vize a jen v pauzách, kdy čekají na nového stříbrného passata nebo audi, musí přepsat hlavičky na grafech, aby u aerolinek neukazovali, jak by to báječně vypadalo pod jejich vedením v námořní dopravě. To by bylo neodpustitelné „faux pax“!

A tak zatím co jedni si hledají práci, jiní kolotají v top pozicích po různých podnicích. Když podnik zjistí neudržitelnost takového člověka, vyplatí mu tučné odstupné a on se vynoří za chvíli v jiném podniku. Já bych dovolil nazvat si tuto činnost „manažerskou turistikou“. Je to velmi výnosné zaměstnání a jak říkal jeden můj kamarád: „Kdybys, ty vole, v páté třídě zabral, mohls to dělat taky! Tak nezáviď!“

A tak píšu za svou ženu motivační dopisy a přestože do nich dávám všechen svůj literární um, už rok se jí nedaří najít si místo. Nejspíš ty dopisy nikdo ani nečte. Protože jako personalisté v podnicích sedí zase jen ti mladí a vehementní a ti, jak vidí rok narození, dál nečtou, budoucnost přeci patří jen mladým, ne? A tak se závistí poslouchám v televizi v pořadu Hyde park předsedu několika dozorčích rad, profesora na vysoké škole, člena ekonomické rady státu, kterak plácá naprosté pitomosti a evidentně si není jistý, za který z mnoha podniků, které „řídí“, vlastně mluví. Nicméně z každé takové funkce mu plynou penízky, a tak je takovému „mnohoobročníkovi“ jedno, že den má jenom dvacet čtyři hodin, a to i ten jeho den, a že kdyby měl v každé ze svých mnoha placených funkcí strávit jenom dvě hodiny denně, ten den by mu prostě nestačil.

Také jsem rád poslouchal bývaléhol ministra financí ve Fišerově vládě, kterak horlil proti jakékoliv finanční pomoci aeroliniím. Ten pán na to, že dělal ministra financí, měl sakra krátkou paměť. Zapomněl totiž, že coby předseda dozorčí rady ČSA posvětil všechny kroky vedení, které vedly téměř ke zhroucení podniku. Člověk by u tak vzdělaného člověka předpokládal lepší paměť - anebo že by byl skálopevně přesvědčen, že jej obklopují pouze nesvéprávní idioti? Nejpíš B bude správně. A tak se ve svých šedesáti stále nestačím divit.

Na druhou stranu když vidím ty hrůzy, které se dějí v Japonsku, jsou všechny tyto věci pouhé prkotiny. Škoda, že ta vlna smetla ubohé nevinné lidi, kteří jenom chtěli žít. Kdyby si takový rozpoutaný živel vzal k čertu všechny výše uvedené, světu by se jenom ulevilo, ale to bychom chtěli mnoho. A tak nám nezbývá než vyděšeně koukat, co dokáže příroda, které jsme ještě nedávno chtěli poroučet!

***********

Knihy si můžete objednat zde