Skončil týden. Už pět let jezdím v tuto dobu na chatu Jednota ve Františkově nad Rokytnicí nad Jizerou. A každý rok se těším, jak celý týden budu intenzivně odpočívat. Od všeho vypnout! Přestat myslet na to jestli je všechno správně dotažené, jestli jsou všechny kryty zavřené a zajištěné a hlavně - a mám dojem, že to je fenomén současnosti -, jestli jsou všechny papíry správně vyplněné a orazítkované. Papíry jsou totiž daleko důležitější než létání nebo opravování letadel. A je jich tolik, že by se do nich dalo to letadlo klidně i zabalit.

Když každým rokem projíždím Rokytnicí a začnu stoupat serpentinami nad ní, vím, že celý týden budu jenom myslet na to, co si objednám k obědu nebo k večeři. Je to dost často velké drama, protože maminka paní hoteliérové, Ivany, vaří tak skvěle, že má člověk opravdu velký problém vybrat si, na co má chuť, protože by si dal všechno (u mě tedy kromě sladkých jídel). Tady se vaří neošizená kuchyně bez instatních srágor, zato s bylinkami domácí produkce. V kuchyni nenajdete „kořenící přípravky“, které plešatý televizní kuchař rovnou hází do popelnice a má recht!

Pak je mou další starostí, a to dost velkou, abych si nerozbil na sjezdovce hubu. Dost často k tomu inklinuji a když začnu mít vachrlaté nohy, raději lyže sundám a sednu si k venkovnímu baru a sportovní den považuji za zakončený. Mé stařičké a silně nesportovní tělo začne druhý den bolet. Nejsem zvyklý na takovou námahu! Má kolena musí nosit nadváhu a mají-li ještě na kluzkém terénu kroutit lyžemi, je to pro ně, jak říkáme my Češi, zu viel.

Když zakončíme sportování ve stěně a přemístíme se do chaty, při svlékání propocených svršků a spodků se ozývají z pokojů zvuky, které jsme zyvklí slyšet při promítání porno filmů: vzdychání a hekání, samé „jéje, jeje, ach jo“. Kdyby se postavil na chodbu nějaký zvukař se svou aparaturou, měl by zadarmo soundtrack pro erotický film. A já jako doyen kurzu hekám ze všech nejvíc. Mám na to právo. Jenom naše děti opvržlivě odfrkávají jako koně: „Geronti zase sportovali! Sou trapný. Ten tlustej byl zase chytrej jak rádio! Trapák!“ Ano, byl jsem chytrý jako rádio, protože chytrý jednoduše jsem, tak to je! Ale tady, v očích mladých, jsme si my staří rovni bez rozdílu vzdělání či společenského postavení - prostě staří trapáci. Ale jedno jediné je spravedlivé na tomto světě: tak, jako byl starým trapákem pro mě můj otec, stejně tak oni za čas budou trapáci pro své děti. Tedy, jestli se jim přes internet nějaké dítě podaří zplodit.

Zatím co my staří sebou mlátíme na sjezdovce, ti úžasní mladí se ostentativně nudí se svými notebooky. A běda, když nejde internet! To má člověk dojem, že se jim rozpadne krystalová mřížka! Hystericky buší do svých počítačů a vykřikují, že to tady stojí za h…., zatímco starci se tělesně utužují ve stěně. Dlužno podotknout, že přibývajícím věkem někteří dostávají rozum a odkládají klávesnice, nazouvají si prkna, která znamenají sjezdové lyžování, a vyrážejí na svah.

Nesmím všechny házet do jednoho pytle, to bych byl stejný jako ti pubescenti. Kamarád má dvě dcery a ty jsou výjimkou. Jak řekla ta mladší: „S nima je to nuda, s váma je sranda, a tak jsme radši s váma.“

Scházíme se tady již pět let stále stejná parta. Tedy, já sem jezdím pět let. Velmi nesourodé společenství lidí velmi rozdílných profesí - řezník, lékařka, ajťák, ekonom, letecký mechanik, herec, učitelka, majitelka galerie, prostě lidé, kteří by se asi v normálním životě nesešli. Tady nás spolu váže kromě lásky ke sportu (ano, i v mém případě) také láska k dobrému jídlu a smysl pro humor. To vše člověk potřebuje, aby dobil baterky. Aby vypnul a přestal myslet na práci. Tedy, jsou mezi námi takoví, kteří mají dojem, že řídí zeměkouli a že by se to bez nich v práci posadilo na zadek. Já osobně vypínám po příjezdu na chatu telefon a jenom jednou denně se podívám, jestli mě někdo nesháněl a to je tak všechno, co pro okolní svět mohu udělat. Jediný, kdo by mě mohl opravdu potřebovat, je můj syn a má životní družka a ti jezdí se mnou, takže ti by mi to řekli ústně.

A tak si po osprchování vezmu vítacího kocoura Bobeše na rameno, on se mi zavrtá čumákem do ucha a začne slastně příst zlaté nic a já si objednám první karafu vina. Může člověk chtít víc? Bezvadná společnost, dobré víno a úžasný kocour. Idylka jak z romantických obrazů z osmnáctého a devatenáctého století. Pouze náročné róby dam nahradily džíny a trička. Blažené výrazy ve tváři neprozrazují, co nás ten den zrovna bolí. Dlužno podotknout, že koncem týdne je to už „celý člověk“.

Trávíme se Zuzanou valnou část svého života po hotelích. Díky našemu povolání to jsou velmi luxusní hotely, které se prsí i michelinskými hvězdičkami. A víte, že tady mně nevadí maličké pokoje, tvrdé postele a záchody a sprchy na chodbě? V tom totiž ten luxus vůbec nespočívá. V takové báječné společnosti člověk používá pokoj minimálně. Leda tak na spaní. Zato dole v jídelně, tam to žije: každoročně pan hoteliér vyndavá hračku, kterou proslavil film Pelíšky – „Vyděržaj pioněr“. Ano, to je ta hra, kterou se zocelují sovětské děti! Pan hoteliér vezme plechovou mísu, dá do ní vodu a na dno položí pětikorunu: „Kdo si tu pětikábli vezme, toho je!“ A zavede tam induktor. Můj synek chtěl být letos za machra, a tak si nejspíš vyléčil revma, ale pětikorunu nevytáhl, zatímco jeho přítelkyně ano. Buď to je o vztahu k penězům, nebo je nějak odizolovaná.

Také je dobrá hra hra na pikolu. Nebojte se, nesme natolik infantilní, že bychom se schovávali, ostatně kdo by nás v našem věku ještě hledal, že. Hra spočívá v tom, že pes Poldík je za dveřmi a schová se mu někam špunt od šampaňského. Pak se ne něj zavolá „Poldíku, pikola!“ a pes vtrhne do místnosti a celou ji prohledá. Nakonec špunt vždycky najde. Kromě těchto kratochvil jsme letos měli ještě tombolu. Pan hoteliér Tadra vyhrál jednu z hlavních cen: Santa Klause. Tedy, pravda, nesvítil, byl trochu pochroumaný, ale my ho dali dohromady k velké radosti Ivany, paní hoteliérové. Ta zatlačila slzu dojetí! Nenápadně měřila, kolik má obrovský Santa přes ramínka, jestli se vejde do popelnice. Ale já ji viděl a hned jsem to musel hlásit. My jsme vyhráli talíře s nápisem Mělník a soupravu moka hrnéčků s husitskými motivy „Přibyslav - město Žižkovo“ a sousoší delfínků. Z těch hrnéčků se dá alespoň pít fernet, což jsme hned vyzkoušeli a pěli jsme při tom husitský chorál “Kdož sú boží bojovníci“. Jedna malá holčička si strašně přála vyhrát skleněnou lišku. Ta měla tak stupidní výraz v obličeji (to zvíře, ne to dítě), že se ho majitel v její prospěch rád zbavil. „Já si s ní budu povídat“, říkala nám dívenka. Nabízeli jsme jí k tomu naše delfínky, aby si měla s kým liška povídat, když bude ve škole. Zlí rodiče jí to striktně zakázali, prohlédli naši nordickou lest.

Na středu určil pan Tadra, že je Silvestr a v poledne že je Štědrý den. I jídelníček tomu přizpůsobili! Půlnoc jsme určili na osmou hodinu, kdy jsme odpálili ohňostroj. Nádhera! Pak jsme měli pečená kolena místo ovaru. Příští rok bude ještě karneval a oslava MDŽ.

Pobyt u Tadrů skončil, ale už se těšíme na setkání v Praze na swingovém plese. Kromě cen z tomboly a rýmy jsem si ještě přivezl i jednu moudrost, kterou mi dal vlekař: „Prd a věk nezastavíš!“

Rachejtlová brigáda