Nedávno jsem viděl nějaký starý filmový týdeník nebo televizní noviny, kde kráčel po koberci na letišti soudruh Brežněv. Bylo t v době kdy už chodil jako medvěd a vedle něj chodili dva medvědáři, kteří ho na konci rudého koberce otočili, aby provedl přehlídku čestné stráže. S odstupem času je to náramná legrace, ale když si člověk vzpomene na tu vládu gerontů, tak mu běhá mráz po zádech. Osmdesátiletí, totálně vypití generálové drželi prst na tlačítku, které mohlo rozpoutat třetí světovou válku. Ke konci svého života Brežněv už ani nemluvil, nýbrž vydával zvuky ne nepodobné mručení medvěda. O ruských generálech se říkalo, že musí udržet meč a moč a musí rozeznat červenou od hnědé, aby věděli, kdy byli ranění a kdy se posr…

Když Brežněv konečně vydechl naposledy, od rána hrály v rádiu truchlivou hudbu a v práci jsme se museli koukat na státní pohřeb, provoz neprovoz. Ale jak celá ta doba stála za prd a bolševik nás dusil, seč mohl, ten pohřeb stál za to, tedy přímý přenos, ve zprávách to bylo už sestříhané. Smuteční průvod kráčel za rakví, kterou nesli čtyři zdatní vojáci. To museli být skutečně vzpěrači, protože v rakvi měl všechna svá vyznamenání a těch bylo tak padesát kilo! Když ho před zraky „celého pokrokového světa“ spouštěli do hrobu, dědek se jim vysmekl, rakev se otočila a do hrobu dopadla víkem napřed. „Ty vole, viděls, von tam šel flopem! Stěží se už belhal, ale do hrobu šel flopem, chlapík, inu ruský člověk!“ „Nechtěl bych být v kůži toho chudáka vojáka! Ten to asi dostal!“ „No, von v tý kůži asi taky už nejni, voni ho z ní stáhli!“ Když jsme si ten skok do hrobu chtěli večer zopakovat, bylo to samozřejmně vystřižené.

V té době Pepa Pilař a jeho Clasic Rockenroll Band měli mít v hotelu Tichý rokenrolový ples. Samozřejmě, že „Z důvodu úmrtí se dneska nevrtí!“ bylo napsáno na dveřích hotelu. Pepa dělal v té době dispečera posádek na letišti, a tak jsme se ho ptali, kdy to tedy bude. „Jo, chlapci, jak tak koukám na toho dalšího dědka, ten taky dlouho nevydrží.“ A měl pravdu. Ten druhý zmetek, tuším, že se jmenoval Andropov, odešel do pekla chvíli po Brežněvovi. Do pekla musel jít jistojistě, když před tím dělal velitele KGB. Bohužel, v ten den, co naše všechny tři rozhlasové stanice vyly funerální beat od samého rána, měl být přeložený ples. Tak zase nic!

Naštěstí soudruh Černěnko umřel mimo termín plesu, takže se konečně konal. Tehdy koloval po Praze vtip, jak si jedna soudružka v Sovětském svazu stěžovala druhé soudružce, že už nemá žádné šaty, takže na ten další pohřeb už nepůjde. Co ale nebylo vtipem, to se skutečně stalo, a to v kladenské nemocnici, kde si jedna soudružka na hematologii stěžovala: „To je hrozné, ti nejlepší odcházejí a ten zkurvysyn Reagan je stále na živu, čím nás ten pánbůh trestá?“ Nevím, zda je ta chrabrá soudružka ještě na živu, nejspíš nikoliv, ale vždy si na ni vzpomenu, když nějaký soudruh vypráví v televizi, jak to za jejich vlády bylo skvělé.

Když už došli v Rusku starci, zvolili si soudruzi Gorbačova. Pozdě zjistili, jak se spletli. Ten dokázal samostatně přemýšlet a bylo mu jasné, že se Rusko s takovým klubem důchodců nikam nedostane. Začal vyhazovat zasloužilé soudruhy. Když měl přiletět do Prahy, všichni jsme si mysleli, že snad i u nás dojde ke změně. Po dlouhé době jsme se na ruského státníka těšili. Bylo to asi poprvé od roku 1948. Po jeho návštěvě zavládlo obecné zklamání: nic se nezměnilo, naši geronti to měli pevně v rukách.

Ohromná blbost se podařila Gorbačovovi, když začal v Rusku bojovat s alkoholismem. Alkohol se směl prodávat jen ve vyhrazených obchodech a jen od 14. do 18. hodiny. Zažil jsem, jak v pět přijela milice a hodlala oddělit ve frontě před krámem lidi, které by ještě mohli obsloužit do šesti, a zbytek poslali domů. Když se objevili milicionáři, fronta se začala komprimovat, slabší jedinci z ní létali jak komety. Na druhé straně krámku vycházeli Rusové se zasněným pohledem a hned, jak opustili krám, odtrhli plombu na láhvi a nasypali si její obsah do hlavy. Půllitr vodky na ex i s ruským bojarem zamává, a tak po několika krocích padali do louží, kde se váleli s blaženým úsměvem. Tady je vyzvedávali milicionáři a vozili je na záchytku vojenskými sanitkami. Ty neměli uvnitř nosítka ani sedadla, nic, jenom plech, tam házeli hadráky, hadrové figuríny, které byly předtím zaměstnanci jaderného střediska.

V té době byla v Rusku kampaň za bezalkoholické ulice. Moje kamarádky se nudily, protože tam nebylo kam jít, ani na procházky, když se nechtěly brodit popás v bahně. A tak jsme se odpoledne oddávali pití whisky, která stála jako vodka, ale byla jednak dobrá a hlavně Rusové to nepili a byla jí sedmička, zatímco vodky jenom půllitr za stejné peníze. Několikrát jsme to přehnali a dělali trochu bugr, že to na nás děžurná práskla. A protože jsme bydleli v nealkoholickém domě, přestěhovali nás do alkoholického. Ten měl kupodivu o pokoj víc. Láďa to komentoval tak, že jestli dokážeme udržet nastoupené tempo, za chvíli budeme bydlet v Kremlu. Kromě toho, že nám bylo řečeno, že jsme u komsomolců v hlubokém opovržení , což jsme samozřejmě museli zapít, s námi již nic jiného neudělali.

Mám za to, že tato kampaň se zrovna s velkým ohlasem nesetkala, a jsem si téměř jistý, že ani v nejmenším nezměnila postoj Rusů k chlastu. Tam se pilo pět set let a jsem si jistý, že to hned tak nepřestane. Přestože se tam lecos změnilo, chandra a beznaděj tam vládnou dodnes.

V televizním pořadu „Ta naše povaha česká“ žvanil nedávno nějaký mladý komunista. Bylo to jako když před sedmou večer opakují staré zprávy. Snůška žvástů a frází. Toho i s jeho soudruhy bych naložil do letadla a zdarma dopravil do Severní Koreje, aby viděl, kam až ten „blahobyt“ může jít. Za nás se říkalo, že komunismus je totální vítězství ideologie nad zdravým rozumem.