Tak mám takový dojem, že jeden z hrobníků českých aerolinek, Radomír Lašák, nastoupil u Auto Škoda. Proč? Lašák se také rád prezentoval při křtech letadel, kdy nechyběl umělý kouř a Těžký pokondr zpíval veselou píseň „Dřou fest!“, čímž nejspíš mysleli manažery ČSA, protože ta verbež, co běhala po ploše letiště, případně řídila letadla nebo je opravovala, jim jenom překážela v rozletu. Auto Škoda si najalo Sazka arénu, či jak se ten paskvil dnes jmenuje, a tam předvedli velkolepou show pouze pro zvané. Uváděli na svět nové logo a nový model auta. Jestli tam také dávali zmrzlinu, je to jasné, tam musel být Lašák! Jeho velkolepé křty letadel, setkání s prezidentem a další sebeprezentace stály milióny - v době, kdy podnik neměl na výplaty. Nemám strach, že by Auto Škoda nemělo na výplaty, tam to myslím nehrozí. Je to náš nejúspěšnější podnik. No, náš tak docela není, ale úspěšný je.

Kdysi za komunistů po modelu vozu Škoda 120 očekával národ s napětím novou škodovku jménem Favorit. Při výběru aut na našem tehdejším trhu se člověk ani nemohl divit, že národ žil novým modelem. Noviny Mladá fronta poodhalovaly každý týden kousek auta. Nejprve světlomet, pak bok, dveře atd. Nakonec těsně před brněnskými veletrhy bylo auto představené celé. Zázrak? Ne, škatule, která rezivěla, i když stála v garáži. Národ tehdy šokovala hlavně cena, která byla téměř jednou tak vysoká než cena předchůdce. Co se týče designu, mám za to, že se Bertone zrovna moc nepředvedl. Ale národ si to auto přál, byl to vysněný vůz. Nebyl zrovna moc velký výběr v tehdejší Mototechně, monopolním prodejci automobilů. Na konci osmdesátých let si člověk mohl koupit rumunskou Dacii nebo Oltcit, což byly vozy, které zrovna kvalitou nevynikaly. Můj kamarád, který vedl autodílnu ve Veselí, mně jednou ukazoval neuvěřitelnou závadu na nové Dacii Combi (Renault 12) - boky karoserie, ke kterým je přivařená střecha, snad držela jenom barva a žádné sváry tam nebyly, protože po ujetí asi 100 km z prodejny se oddělily od sebe a auto se prakticky rozpadlo na prvočinitele. Kupodivu to Mototechna uznala jako reklamaci a velmi opatrně nové auto naložili na odtahovku a odvezli neznámo kam Tyto rumunské zázraky, na které se jako na jediné nemuselo čekat, byly pro svou „oblibu“ nestále na skladě. Ze sovětského Ruska se dovážely moskviče a lady. Z Polska polské Fiaty 125 a 126. Z božské NDR dvoutaktní wartburgy a trabanty. Díky narůstajícím dluhům Libye u nás nám Kaddáfí koupil několik set Daewoo Racer, což byl Opel Kadet nebo Pontiac Le Mans. To už bylo auto! Takže nebylo divu, že se lidé těšili na novou škodovku.

Zatímco auta Škoda 120 byla ve světě poměrně populární, Favorit kvůli své velmi nízké kvalitě propadl. První, co musel koncern VW udělat, bylo vylepšit pošramocenou reputaci značky. Aby se v anglickém tisku přestaly objevovat vtipy na škodovky typu: „Proč má Favorit vyhřívané zadní sklo?“ „Aby ty, co ho tlačí, nezábly ruce!“ Favorit byl pro Brity zdrojem vtipů jako u nás trabant.

Pro nás zůstala škodovka populární i v době, kdy už se dá za celkem rozumné peníze koupit i jiné auto. Koncern si dokázal zařídit ty nejvýhodnější sazby povinného ručení pro obsah svých motorů, dokázal zamezit přílivu ojetých automobilů, prostě tahal za nitky, jak se jen dalo. Když se objevily na trhu pojišťovny, které nemají auta nesmyslně rozdělená podle obsahu, ale podle výkonu motoru a podle věku řidiče, jak je to ve světě zvykem, výhoda škodovek padla. Někteří škodovkáři si tvrdošíjně stojí za tím, že cena náhradních dílů je přijatelná. Ani to už dávno není pravda. Kupoval jsem si výfuk na mého chevroleta (mám dojem, že jsou u nás asi tak tři kusy tohoto typu) a za mnou si kupoval pán výfuk na octavii. Na chevroleta stál asi o čtvrtinu méně! Staré škodovky dokázal opravit každý strejda ve stodole, ale na dnešní modely je zapotřebí diagnostika a jiné drahé vybavení, které má jen dobře vybavený servis. Takže i tato výhoda padla.

Měl jsem v práci služební auto Peugeot Partner. Dvoumístné skříňové auto. Žádný krasavec, ale účelné auto. Jeho vysokou stavbu jsem zejména ocenil, když jsem musel do auta stokrát za den lézt. Autu došel leasing a já ho musel ho vrátit. Byl jsem z toho velmi smutný. A to jsem ještě netušil, co mě čeká. Místo mého milovaného pežotka jsem dostal Škodu Fabii Combi. Po několika dnech ježdění s tímto automobilovým paskvilem jsem nepochopil, jak si někdo může takové auto dobrovolně koupit! Když se při nastupování do vozu praštím do hlavy, jenom se ujistím, že takové auto bych nechtěl, ani kdyby mi ho dávali! Není to jen tím,že jsem velký a tlustý. Jezdil jsem Fiatem Punto a nyní má přítelkyně Zuzana Forda Fiestu a ani u jednoho z nich jsem se nemlátil do hlavy. U Fabie je to prostě blbě vymyšlené. Neuvěřitelná zhůvěřilost je u toho vozu výškově seřiditelná sedačka. Ta se nastavuje jakýmsi kvachtlem vedle sedadla řidiče a jak z toho krámu neustále nasedám a vysedám, tak sedačka jede dolů, neb se vždy dotknu tohoto vehementu, který sedačku řidiče sešoupne zcela dolů a pak se člověk drápe z auta jak z ponorky. A to už vůbec nemluvím o těch třech hemelkách pod kapotou! Nevím, kdo vymyslel tento „koncernový zázrak“, ale motor se třese jak chudobný pes a zvuk má jako multikára! Neuvěřitelné! Když člověk potřebuje pracovní auto, musí být zejména praktické a potom teprve krásné. Ani jedno, ani druhé podle mě Fabie nesplňuje.

Můj syn měl na stejnou práci auto Škoda Roomster. Podle jména by člověk předpokládal, že to bude prostorný automobil. Chyba lávky! „Pokojstr“, jak jsme ho překřtili, je snad ještě menší, než fóbie! Jak a kdo přišel na tento klamavý název, ví bůh.

Zcela jiným autem je Octavia. To je prostorné a pohodlné auto. Bohužel se na její podlahové plošině žádný užitkový van za přijatelnou cenu nevyrábí.

A tak mi nezbývá, než se zase mlátit do hlavy při nastupování do fóbie a vzpomínat se slzou v oku na peugeota. A rozhodně vím, že si nikdy žádnou škodovku nekoupím. To docela jistě!