Když si vzpomenu, kolik neobvyklých lidí jsem za svůj život potkal, mám někdy až dojem, že jsem snad žil v panoptiku! Včera jsem si vzpomněl na jednoho zvláštního člověka, s kterým jsem dělal na letišti, respektive, který dělal na letišti. Byl to velmi svérázný kluk, dnes důchodce.

Franta vynikal obrovskou silou. Neustále chodil do posilovny, dělal judo a karate a myslím, že docela dobře. Snad i vrcholově. Zatím co kolegové nosili v taškách svačinu, on tam nosil činky. Nosil si jich tam poměrně dost, takže taška byla dost těžká. Ještěže v té době nevládla na letišti soldateska šílených osobních kontrolórů, někteří z nich by ty činky nepřežili… Taška se ale stala Frantovi osudnou. Jednou měl nějaký těžší den, a tak usnul v tramvaji. Probudil se na Letné, když se tramvaj již rozjížděla. Bylo to starých časů a Franta se rozhodl, že z jedoucí tramvaje vyskočí. Zapomněl na váhu své tašky a vyskočil. Změnil se na setrvačník, setrvačná energie tašky ho táhla dopředu. Franta, jinak velmi slušný člověk, srazil lidi na nástupním ostrůvku a nakonec si ustlal na kraji chodníku mezi popelnicemi. Když nám to druhý den vyprávěl v práci, dostal samozřejmně přezdívku „Franta Setrvák“.

Aby nedošlo k mýlce: Franta nebyl ten typ, který vídáme na televizních obrazovkách v reklamách na posilovací stroje. Tento typ kromě starosti o své tělo nemá v hlavě už nic jiného. Byl členem básnického syndikátu Krop-Val, což bylo sdružení dvou básníků zabývajících se volnou tvorbou. Pamatuji si, jak druhý člen syndikátu, Honza, si jednou na mejdanu vyjednal klid a přítomným sdělil, že je právě v telepatickém spojení s hrabětem Frantou. Samozřejmě si říkali příjmením, ale nechci se nikoho dotknout. Po chvíli začal recitovat neuvěřitelnou hovadnost, kterou mu telepaticky přeposlal Franta… Kromě volných veršů se také zabývali kresbou, a to většinou portréty svých kolegů. Dlužno podotknout, že malovali, zejména Honza, velmi dobře.

Franta bydlí ve vesnici kousek za Prahou. Rozhodl se, že bude pěstovat prase. Když byl čas na zabijačku, pozval si řezníka. Otevřeli chlívek a chtěli vytáhnout prase ven. Jak pootevřeli dveře do chlívka, prase v předtuše své blížící se smrti vyrazilo ven, porazilo řezníka, srazilo okounějícího psa a vyrazilo na ulici. Franta byl trénovaný sportovec, a tak prase velmi brzy dostihl a srazil ho na zem. „To prase je šílený!“ pravil řezník a prase zabil. Frantův pes byl z toho natolik v šoku, že když si nesl František do práce ke svačině chleba s tlačenkou, pes, jak to prase ucítil, zalezl do boudy a tiše sténal.

Jednou šel Franta kolem plotu a za plotem štěkala běsná doga. To ho naštvalo a jak tak ta doga štěkala a skákala na plot, vzal klacek a drnkal jím o plaňky plotu. Pes skákal jako šílený na na druhé straně plotu na ten klacek. Jenže ouha: ten plot nebyl dostavěný! Když to Franta s překvapením zjistil, otočil se a drnkal klackem o špricle plotu zpět. Pes byl naštěstí blbý a následoval klacek, takže nerozebral kamaráda na puzzle.

Chování holubů je jistě bohulibá činnost. Poštovní holubi jsou velmi starým dopravním prostředkem a v současnosti koníčkem. Dobrý holub, který se vrací ke svému pánovi, je také velmi drahá záležitost - a co je drahé, to se také krade. A tak byl jeden holub také ukradený Frantovým rodičům. Zloděj věděl, že by se šampion jistě vrátil ke svému pánovi, takže mu zastřihl křídla, aby neuletěl. Holub ale tesknil po svém pánovi. Tesknil tak, že už to nemohl vydržet a když nemohl letět, vydal se pěšky z Berouna do Hostivice. Pro takového holuba to je štreka, takže když se po několikadenním pochodu dotrmácel ke svému pánovi, měl zcela ubroušené pařátky. Holub šel po silnici, tam jsou směrníky a pankejt je přeci jenom tvrdý. Pán měl ze svého holoubka ohromnou radost. Pták, jak neměl pařátky, které si, jak jsem napsal, ubrousil o silnici, neustále padal z bidýlka. Pán mu vyrobil náhradní ze zátek od piva. A to si dal! Holub, jak zase za čas mohl lítat, mu kovovými pařátky rozdupal tašky na střeše! Naštěstí i pařátky mu dorostly a holub zesnul stářím. Další holub dopadl hůř. Toho nabralo auto a tím nárazem si zlámal nohy. Páneček mu udělal protézy ze sirek a holub, jak poletoval doma, si škrtl o tály na peci a uhořel! A to všechno musí být pravda pravdoucí, protože to vyprávěl Franta.

Jak jsem napsal, Franta byl trénovaným sportovcem. Na jedné olympiádě, nevím kdy, porazil v judu tuším Belgičan (Van Damme?) tradičního vítěze této discplíny Japonce. Franta, který tento sport miloval, bedlivě sledoval olympijské klání. Seděli jsme v naší odpočinkové místnosti řečené „prďárna“ a dívali se na ten zápas. Do místnosti vešel Ládínek, malý a drobný kolega. Franta se na něj vrhnul a zařval: „Chceš bejt Belgičan, nebo Japonec?“ Než se vyděšený Ládínek stačil vzpamatovat, ležel na zemi. „A neříkej, že jsem ti nedal vybrat!“ Franta byl rozjetý. Já musel jsem k telefonu a jak jsem vzal sluchátko, skočil ke mě zezadu s jakýmsi čínským výkřikem, který zněl jako „hókajdo!“ a chtěl se mnou také fláknout o zem. I když jsem tehdy už vážil metrák, jistě by se mu to povedlo, ale já se včas zachytil špičkami pracovních bot o spodek psacího stolu, který byl z neznámých důvodů přišroubován k podlaze (patrně letiště očekávalo vlnobití nebo zemětřesení). Ještě jednou zařval a ještě jednou se mnou nehnul. „Ty vole, kolik vážíš?“ „Hodně, Františku, hodně!“ Netušil, chudák, co jsem mu provedl.

Jednou jel Franta za svou ženou na chalupu. Cestou vzal stopařku. Stopařka byla milá, až přítulná, a nabídla, že se mu za svezení odvděčí. „Já ale nemám čas, spěchám.“ „To nevadí, já ti to udělám za jízdy.“ Jak řekla, tak i učinila. Jenomže ve chvíli vyvrcholení stály v cestě stažené šraňky. Protože František v tu chvíli prožíval „malou smrt“, šraňky přerazil. Děvče, když vidělo, co se stalo, vyběhlo z auta a schovalo se v kukuřici. Když k autu doběhl silně naštvaný vechtr, který šraňky spouštěl (mnoho let tomu nazad), viděl chudáka, jak sedí sám v autě s rozepnutým poklopcem. „To se nestydíš ty prase, onanovat za jízdy, podívej se, co jsi udělal! To tě bude stát nejmíň dva tisíce!“ I když to byl tehdy měsíční plat, Franta byl na tuto historku velmi hrdý.

Když jeho nejlepší kamarád Honza odešel k námořní plavbě, dal se Franta dohromady s Klofáčem. To byla přezdívka, která nevím jak vznikla, ale nikdo mu jinak nikdy neřekl. Ti dva si vzájemně dělali neuvěřitelné věci. Většinu z nich tady nemohu popsat, protože NP je seriózní čtení. Jednou měnili na IL 62 zábleskový maják, který byl na vrcholu směrového kormidla. „Klofe,bojíš se?“ „Proč bych se měl bát? Zvedni mě tam, já to vyměním.“ A tak se tam nechal „dobrákem“ Frantou zvednout, přelezl z gondoly na výškovku a začal montovat maják. Franta mezitím sjel s gondolou dolů, sedl do Avie a odjel s ní od letadla. Nechal Klofáče na výškovce asi dvě hodiny! Když začali nastupovat cestující do letadla, tehdy žádné tunely k letadlům nebyly, mával na ně Klofáč z té výšky. „Paní stevardko, máte nějakého pána vzadu na kormidlech!“ Když už to mohlo hraničit s malérem, Franta zase přijel a Klofa sundal: „Bál ses?“ „Proč, tam je krásný výhled. A protože jsem čekal, že mi vyvedeš nějakou sviňárnu, tak jsem si vzal svačinu sebou.“

Koncem osmdesátých let jsme na noční směny dostávali mražená jídla. Byl to mikroténový dvoupytlík, kde bylo hlavní jídlo a příloha. Musím říci,že to byla velmi dobrá jídla, kam se na to hrabou neuvěřitelné blafy, které nám vaří nyní… Jednou řekl Klofáč Frantovi, že mu udělá polévku. Otevřel pytlík s polévkou. Ta byla již napůl rozmrzlá. Byla to taková napůl zmrzlá drť. „Chutná ti to, Franto?“ „Jo, je tobrý, akorát je to trochu studený,mám dojem.“ Klofáč vzal pepř a zasypal zmrzlou drť pepřem. „A co teď? Je to lepší?“ „No jo, to je úplně jiný, díky, takhle to umíš ohřát jenom ty!“

To byla vzpomínka na kolegu, který byl za mlada neuvěřitelný živel. Dnes je to důchodce, ale věřím, že šílené nápady má stále!

***********

Knihy si můžete objednat zde