Láďovi zemřel tatínek, když jsme ještě chodili na devítiletku. Jeli na rodinný výlet a jemu se udělalo špatně, zajel ke kraji silnice, zastavil a zanedlouho po té zemřel na selhání srdce. Auto Škoda Popular pak stálo léta v jejich garáži v ulici Na Buďánkách. Když Láďa dosáhl plnoletosti, udělal si řidičák. Za pomoci našeho táty jsme po létech vůz uvedli do chodu. Slavnostně jsme ho vytlačili před garáž, soused přinesl dobitou baterku, kterou jsme zapojili, a se zatajeným dechem jsme se snažili auto nastartovat. Naštěstí stará škodovka nebyla nijak vybíravá na kvalitu paliva, a tak po několika protočeních, prskání a škytání se automobil ztratil v oblacích modrého kouře, ale motor běžel! „Nech tam ten sytič, dokud se to neohřeje! Jinak to chcípne. “ Láďa to nechal ohřát, pak sedl do auta. Několikrát s ním poskočil a motor ztichl. Znovu ho natočil a za mohutného povzbuzování celých Buďánek vyrazil slepou ulicí na hlavní. Za chvíli se vrátil a celý zářil. První auto v naší partě! „Dejte si bacha a nejezděte jako blázni, ten auťák nemá diferák a v zatáčkách odskakuje!“ „Neraď, dědku, seš ňákej chytrej!“ To, že existuje automobil bez diferenciálu, jsme samozřejmě ani netušili, natož abychom věděli, jak se takový auťák chová. Mně bylo sedmnáct, Láďovi o rok víc a byli jsme chytří jak rádio.

Když jsme se nabažili ježdění kolem Buďánek, Láďa se osmělil a vyrazili jsme na výlet. Náš první výlet, no výlet, chtěli jsme jet jenom na Strahov. Podbělohorská ulice byla tehdy dlážděná žulovými kostkami, které dělaly takové vějíře. Dost to klouzalo, i když bylo sucho. V zatáčce kolem skály jsem sebou plácnul na kole a zlomil jsem si ruku v zápěstí. To jsem se řítil jako magor dolů z kopce. My teď jeli opačným směrem. Proti nám jela vejtřaska, která vezla kmeny stromů. Kmeny vzadu byly na dvoukolovém podvozku, vepředu byly na točně s klanicemi, které držely kmeny řetězy. Jak si řidič Pragovky přibrzdil, zadní kola šla do smyku a dostala se do protisměru. My jsme neměli kam uhnout, a tak nás kola vzala. Láďa ještě stačil zařvat „Do prdele!“, já letěl dopředu do předního skla, pásy byly tehdy novinkou a na konci třicátých let, kdy si pan lékárník populára koupil, se o takové věci nevědělo. Tak skončil náš první a poslední výlet, kousek od baráku. Z rozříznutého nosu mi crčela krev, Láďa měl pohmožděný hrudník od volantu. Nějaký pán mě naložil do auta a odvezl do motolské nemocnice, která je nedaleko. Kromě zlomeného nosu to byla jen povrchová zranění. Auto dopadlo o poznání hůř: srolovaný blatník, světlo, utržená náprava. Moc jsme si s ním neužili. Nevím, jestli ho někdy někdo dal dohromady, mám za to, že nikoliv.

To byla má první autonehoda. Ta druhá byl podstatně horší. Spolužák Michal dostal nápad, že bychom mohli jet za holkama do tábora v jižních Čechách, který patřil Univerzitě Karlově. Sbalili jsme si spacáky a náhradní prádlo, kartáčky na zuby a tradá. Michal si vzal auto rodičů Octavii Combi. Nezaměňovat s nynější Octavií, prosím. Psal se rok 1969! Tak jsme vyrazili. Na votickém kopci nám auto prvně umřelo. Nějaký dobrotivý motorista zjistil příčinu úmrtí auta: prasklý palec rozdělovače. Bohužel měl náhradní a bohužel byl i ochotný a daroval nám ho. Proč bohužel? To mělo být varování, kterého jsme nedbali a následky si nesu celý život.

Vyjeli jsme votičák a řítili jsme se směr jižní Čechy. Když jsme jeli po „betonce“, jak se říkalo obchvatu Soběslavi, měl to Michal slušně rozjeté. Přestože tam bylo padesát, na tachometru jsme měli přes sto dvacet. Někde u odbočky k letišti jsme dojeli buldozer, který se ploužil po silnici. „Toho katnem, dávejte bacha! Do hajzlu, do prdele!“ A rána. Narazili jsme v plné rychlosti do pású buldozeru. Proletěl jsem ze zadního sedadla skrz přední sklo a našli mě na druhé straně silnice v příkopu. Nějaká paní mi utírala krev ručníkem a při tom plakala. Za chvíli přijela sanitka a odvezla mě do táborské nemocnice. „Hned ho dejte na sál, zavolejte primáře, rychle!“ Netušil jsem, že mám roztrhaná záda a obličej, nic mě nebolelo. „Ty vole, ty seš zrychtovanej, to než sešiju, to bude trvat, tobě chybí kus huby, tu ti udělám ze zadku, to bude prdelní ksicht! Než tě uspíme, víš, jak by si chtěl vypadat? Jo, ty nemůžeš mluvit? No, já už něco vymyslím.“

Když jsem se probral na pokoji, všechno mě bolelo. Nemohl jsem ležet ani na zádech, ani na břiše. Přišel doktor na vizitu: „Tys měl kliku jak od blázince, máš jenom padesát stehů, ale žádný vnitřní zranění. Hubu jsem ti udělal elegantní, nikdo nic nepozná. Co ste vyváděli, vy kluci pitomí?“ „Já si toho moc nepamatuju, vím, že jsme předjížděli buldozer a proti vyrazilo auto a Michal to strhnul na toho buldozera, dál si nic nepamatuju.“ „No zrychtovanej si byl pěkně, těm tvejm kamarádíčkům se nic nestalo, ten Zdeněk má akorát překousnutý jazyk, jinak ani šrám. Zato ty hraješ všema barvama! Jak velikonoční vejce!“

Pan doktor byl velmi svérázný a velmi dobrý chirurg. Odešel ještě dávno před odborářskou výzvou. Prý se stal vyhledávaným chirurgem ve Švýcarsku.

Třetí den za mnou přijela do nemocnice maminka a vyprávěla mi, jak jí volal Michal, aby se nebála, že jsem už po operaci, že mi skoro už nic není. To když slyší jakákoliv matka, tak je na infarkt. Když mě viděla ve špitále, rozplakala se. „Mami, neplač, to se všechno vyhojí, budu zase krasavec.“

Několik dní po operaci přijeli zamnou Michalovi rodiče. Jeho matka nám dělala na devítiletce skupinovou vedoucí a otec učil na ITVS. „Hele Honzo, známe se léta, takže s tebou můžeme mluvit na rovinu. Dyť vy jste Michala vlastně vyhecovali, on by sám nikam nejel, když nemá řidičák. Ale je nám to jasné, chlape, dyť jste si o to sami řekli. Víš, uděláš nejlíp, když podepíšeš reverz, jste přeci kamarádi, Michal by šel jinak do lochu. No tak, ukaž, že jsi kamarád, Honzo, já jsem tě měla vždycky ráda, seš príma kluk!“ Michalova máma do mě hučela jako čmelák do meze. Já jsem byl blbý a mladý, a tak jsem chtěl být za hrdinu. Šel jsem za doktorem a zeptal jsem se ho, jestli by mě mohl poslat domů. “Vona do tebe hučela ta jeho máma, co? Měl jsi těžkej otřes mozku, já bych to neriskoval. Teď ti nic není, ale doma budeš blbnout. Co ti slíbili? On ten vůl neměl řidičák, že jo? A teď mají sevřený zadek. Dělej, jak myslíš.“

A tak jsem podepsal, že na vlastní žádost opouštím nemocnici. Netušil jsem, že ten doktor měl pravdu. Problémy nenastaly hned, ale po nějakém čase. Rodiče Michala, velcí straníci, mu zařídili, aby mohl odjet do západního Německa. Tam na něj naše soudy nemohly. Ani se neozval, tak velký kamarád to byl! Já mám od té doby problémy. Když se prudce změní atmosférický tlak, motá se mi hlava a bolí, a také jsem se musel rozloučit se svým snem, že bych někdy mohl řídit letadlo. Chybami se člověk učí.

Ta bouračka měla i jeden dobrý aspekt. Dlouho jsem se bál jezdit autem. A dodnes jezdím opatrně. Ne jako „kloboučníci“, ale snažím se řídit i za ty kolem mě. Dnes mám silná a rychlá auta, ale nekličkuji a snažím se respektovat fyzikální zákony, které kupodivu platí i u nás. Jako spolujezdec jsem měl celkem dvanáct bouraček. Jako řidič naštěstí jenom jednu, kterou jsem zavinil vlastní blbostí a dodnes, když si na to vzpomenu, bych si nejraději dal pár facek.

Když začaly vloni v srpnu povodně, jel jsem z Liberce. Jel jsem s camarem a jel jsem velmi opatrně, díky vrstvě vody na silnici a širokým gumám, někdy i šedesát bylo moc. Neustále mě míjely stříbrné octavie a audi, kterým jsem evidentně překážel. „Sakra, vždyť jim to musí klouzat úplně stejně jako mě a také musí vidět prd.“ Postupně jsem ta auta míjel porůznu rozházená ve škarpách. Před Prahou je most přes Labe a tam je značka omezující rychlost v dešti na čtyřicet kilometrů. Ti, co ji tam dávali, sakra věděli proč. Před mostem při lijáku vznikne poměrně hluboké jezero. Tam mě předjelo porsche. Na vodě se roztočilo a v piruetách projelo celý most. Za mostem pan závodník ukončil své baletní vystoupení v odvodňovacím rigolu. Auto za několik miliónů jenom lehce změnilo design o náletové dřeviny, ale ze škarpy se nemohlo dostat. Když jsem viděl, že se tomu pitomci nic nestalo, jel jsem dál. Naštěstí v danou chvíli, když setrvačné síly tvrdě zvítězily nad jeho řidičským uměním, nikdo po mostě nejel, do koho by se trefil. Toho krásného auta mně bylo líto, toho vola nikoliv. Snad si příště dá pozor. Bylo to takové varování zhůry, takový zdvižený prst. Pár set tisíc v háji, ale život nikoliv.

A tak jsem vám napsal něco o svém životě motoristy. Když jsem prvně vezl autem svou kamarádku Radanu, poznamenala: „Mládí je v hajzlu, Čech řídí auto!“